Neděle 19. Květen 2019
Home / veřejné zakázky / Absurdní příběhy o zakázkách na financích neberou konce. Tentokrát o dvacet let nesoutěžené firmě na letenky

Absurdní příběhy o zakázkách na financích neberou konce. Tentokrát o dvacet let nesoutěžené firmě na letenky

Víkendové Aktuálně referuje o jistém podnikateli Pacholíkovi, který pro ministerstvo financí zajišťuje letenky a ubytování. Za posledních pět let ministerstvu vyfakturoval skoro sto milionů korun. Mluvčí Ležatka však při obraně ministerského postupu vychází ze špatného předpokladu, že na Pacholíkovy služby nemusí soutěžit, když mu ve skutečnosti zůstávají jen malé provize a zbytek „posílá dál“. To opravdu myslíte vážně? Takže příští tendr na počítače rovněž nebude? Prodejce si přece nechá jen pár procent a zbytek pošle výrobci počítačů za zboží. WTF?!

Že se musí řádně soutěžit i peníze, které nezůstanou v kapsách dodavatelů, ale putují k dalším příjemcům, vědí snad všichni, kdo s veřejnými zakázkami kdy přišli do styku. Kromě letenek a ubytování se to týká například palivových karet a ostatních služeb, kde dodavatelé přefakturovávají plnění. Že jde o běžnou věc, dokazuje i letmý pohled do zakázkového věstníku – podobných zadávacích řízení jím proběhlo nespočet. Vše vyplývá ze zákona o veřejných zakázkách a rozhodují tak i soudy. Krajský soud v Brně nedávno judikoval:

Naplnění znaků veřejné zakázky může být založeno i kombinací několika soukromoprávních úkonů, pokud z nich vyplyne zadavatelova povinnost poskytnout plnění, jež je vyjádřitelné v penězích a jež je svojí povahou, se zohledněním kontextu všech práv a povinností zadavatele vyplývajících ze všech takto spolu souvisejících a na sebe navazujících soukromoprávních úkonů, zadavatelovým výdajem.

Úsměvná mi přijde i argumentace o láci, se kterou Pacholíkova firma SIT Travel pro ministerstvo pracuje. Ležatka skoro budí dojem, že ho budou na rukou nosit a děkovat mu v hlubokém předklonu. Z úst tiskového mluvčího už nezazněl fakt, že řádově větší odměnu dostávají podobní zprostředkovatelé z druhé strany. Pokud to smlouva výslovně nezakazuje (ale mnohdy i v těchto případech, kromě toho bych se hodně divil, že finance v roce 1994 na něco podobného myslely) dostávají zprostředkovatelé provize od hotelů a objednávkových či rezervačních systémů. Tyhle finanční toky pochopitelně nejsou transparentní. Mimo přímých provizí mívají podobu různých výročních, motivačních a udržujících bonusů. Každopádně jsou to nezanedbatelné peníze, jež mohou významně překračovat Ležatkou zmiňovanou almužnu.

Příjem z výše zmiňovaných provizí a bonusů by pochopitelně tvořil hodnotou veřejné zakázky. O podobné věci již v minulosti rozhodoval antimonopolní úřad. Provize pojišťovacích makléřů od pojišťoven (analogický případ) jsou naštěstí ošetřeny zákonem a proto mohl konstatovat:

Jde o plnění služeb požadovaných zadavatelem za úplatu, které je nutno považovat za veřejnou zakázku ve smyslu zákona, přestože úplatu hradí jiné osoby. Pro určení předpokládané hodnoty předmětné veřejné zakázky je určující výše provize, kterou makléř obdrží, a to bez ohledu na to, od kterého subjektu ji obdrží.

A tak se zdá, že absurdní příběhy o veřejných zakázkách na financích neberou konce. Ve světle předvolebních sloganů ANO2011 je to obzvlášť pikantní…

Autor Tomáš Pfeffer

Tomáš Pfeffer
Působí v týmu INDOC od roku 2002 jako zakládající partner. Problematice veřejných zakázek se věnuje od začátku působnosti prvního českého zákona o veřejných zakázkách. Na starosti má především taktiku, argumentaci a strategii postupu v jednotlivých kauzách našich klientů. Rovněž vyniká v nekonvenčním myšlení, nazývání věcí pravými jmény a setrvalém odporu vůči zaběhnutým (ne)pořádkům. Klienti s ním často řeší svůj přístup na trh veřejných zakázek a byznys development jednotlivých obchodních příležitostí.