Sobota 14. Prosinec 2019
Home / veřejné zakázky / Chybující zadavatelé veřejných zakázek a náhrada škody dodavatelům

Chybující zadavatelé veřejných zakázek a náhrada škody dodavatelům

Nejhorším trestem, který může postihnout chybujícího zadavatele veřejné zakázky, je zrušení soutěže a zanedbatelná pokuta. Obojí mu nadělí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, pokud o prohřešku pravomocně rozhodne. Dotáhnout případ do takového stádia však stojí nemalé úsilí i samotného dodavatele. Ten musí složit kauci, najmout si konzultanta, zpracovat sofistikovaná stanoviska a bojovat za svá práva v nekonečném správním řízení. To vše jej stojí nemálo času, nervů, ale v neposlední řadě i finančních prostředků. A když v pomyslné bitvě dodavatel zvítězí, schramstne kompenzaci nákladů řízení ve výši 30 tisíc Kč Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Lze se domoci náhrady škody od chybujícího zadavatele? Podle mého názoru ano.

Seriál o odpovědnosti

Tento článek je prvním ze seriálu, ve kterém se pokusím čtenářům přiblížit okolnosti uplatnění náhrad, jež souvisí s nezákonným postupem zadavatelů veřejných zakázek.

1.díl  – Chybující zadavatelé veřejných zakázek a náhrada škod dodavatelům
2.díl  – Vadné rozhodnutí ÚOHS a náhrady škod dodavatelům

Výchozí předpoklady

Před vlastní úvahou o tom, jakým způsobem se do uplatňování nároku pustíme, shrnu základní předpoklady, které musí situace dodavatele splňovat, abychom měli smysluplnou naději na úspěch:

  1. zadavatel nedodrží postup stanovený pro zadání veřejné zakázky
  2. opravné prostředky (námitky, návrh, rozklad) uplatňoval poškozený dodavatel
  3. protizákonné jednání zadavatele je konstatováno v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
    rozhodnutí Úřadu je v právní moci

Existence nároku dodavatelů z titulu odpovědnosti za škodu

Základním předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti. Právní teorie vykládá protiprávní úkon jako projev lidské vůle (komisivní či omisivní), který je v rozporu s objektivním právem. Takový rozpor je protiprávní bez ohledu na úmysl či nedbalost (zavinění). Občanský zákoník a ve svém důsledku i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „Obchodní zákoník“) nerozlišuje, zda jde o porušení právní povinnosti vyplývající z právního předpisu anebo o porušení právní povinnosti vyplývající ze smlouvy. Porušení právních povinností obojího charakteru je v platné úpravě postaveno naroveň. Porušení právní povinnosti může spočívat buď v jednání aktivním (pozitivním), anebo v opomenutí, pokud existovala povinnost určitým způsobem jednat. K pojmovému vymezení protiprávního úkonu není nutné, aby jeho průvodním jevem, případně následkem, byla škoda. Škoda jako další kategorie odpovědnosti za škodu může existovat i vedle nebo bez protiprávního úkonu. Podobně není rozhodné, zda jednající osoba věděla, že porušuje právní povinnost, že ji chtěla nebo nechtěla porušit, případně zda chtěla či nechtěla způsobit škodu. To je otázka zavinění, což není pojmovým znakem protiprávního úkonu (protiprávní úkon jako takový může být zaviněný i nezaviněný). Porušení právní povinnosti jako předpoklad občanskoprávní odpovědnosti se nepresumuje, nýbrž musí být dodavatelem (jakožto případným žalobcem) prokázáno. V soudním řízení je úkolem žalobce prokázat, že došlo k určitému skutku, z něhož je dovozována odpovědnost žalovaného zadavatele za protiprávní úkon. Posouzení, zda prokázaný skutek je protiprávním jednáním, je posouzením právním, jež náleží soudu. Poškozený prokazuje skutkové okolnosti, které po právní stránce hodnotí soud. V daném případě bude protiprávním úkonem porušení povinností zadavatele při jeho postupu v zadávacím řízení, neboli právní úkony v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Jelikož zde bude docházet k posuzování nároku na náhradu škody teprve v případě existence rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, bude protiprávní úkon již detailně definován v tomto rozhodnutí a jeho vymezení bude bezproblémové, neboť jej dodavatel z příslušného rozhodnutí převezme.

Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik (existence) škody, jejíž výši bude třeba prokázat jako škodu, jež dodavateli skutečně vznikla. Dodavatel tak bude pro úspěšné uplatnění jeho nároku povinen prokázat nejprve skutečnost, že mu v důsledku protiprávního jednání zadavatele vznikla škoda, přičemž bude třeba její výši co nejpřesněji vyčíslit. Je třeba se připravit na to, že otázka výše škody bude v případném řízení druhou stranou napadána a zpochybňována a je proto nutné se na tuto situaci se zvýšenou péči předem připravit a podklady pro její vyčíslení od samého počátku uchovávat. Škoda zde bude nejspíše spočívat zejména v nákladech za zpracování námitek, jakož i v nákladech týkajících se zpracování nabídky dodavatele a jiných výdajů, spojených s řádnou účastí dodavatele v příslušném zadávacím řízení.

Třetím předpokladem odpovědnosti za škodu je objektivní existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti (protiprávním úkonem) jako příčinou a škodou včetně jejího rozsahu jako následkem. Nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci; příčinnou souvislost je třeba vždy prokázat.

Hledisko časové souvislosti mezi porušením právních povinností zadavatele a skutkovou událostí, z níž vzniká škoda, není samo o sobě rozhodující; věcná souvislost příčiny a následku je rozhodující, zatímco časová souvislost napomáhá při posuzování věcné souvislosti. Mezi protiprávním úkonem a škodou musí tak existovat vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je tak dána tehdy, jestliže je škoda, podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Nepůjde tedy nárokovat veškeré náklady dodavatelů, nýbrž jen ty, které marně vznikly v důsledku porušení povinností zadavatele.

Zavinění tzv. subjektivní předpoklad odpovědnosti je chápáno jako psychický vztah škůdce jak k vlastnímu protiprávnímu jednání, tak ke škodě, která je výsledkem tohoto protiprávního jednání. Ustanovení § 420 Občanského zákoníku předpokládá (presumuje) zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Újma, obvykle ve formě škody, může dodavateli vzniknout jak postupem zadavatele v zadávacím řízení, tak i v některých případech tím, že informace o konání veřejné zakázky zadavatel stanoveným způsobem neohlásil a dodavatel neměl možnost se výběrového řízení zúčastnit. O nároku na náhradu škody nemůže v žádném případě rozhodovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a nezbývá tedy než tento nárok uplatňovat u soudu. Právní postavení dodavatele je zde poněkud ztíženo, neboť dosud chybí jiný orgán než soud, který by konstatoval, zda vůbec daný dodavatel měl reálnou šanci veřejnou zakázku získat, kdyby zadavatel zákon neporušil.

Dle ust. § 119 odst. 2 ZVZ ukládá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povinnost zadavateli k úhradě náklady řízení v případě, že vydá rozhodnutí podle ust. § 118 odst. 1 ZVZ. Tyto náklady (které jsou určené paušální částkou ve výši 30.000,- Kč podle vyhl. č. 328/2006 Sb.) však nejsou přiznány dodavateli, nýbrž připadají Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, resp. státu. Citované ust. § 119 odst. 1 ZVZ rovněž uvádí, že „nestanoví-li tento zákon (ZVZ) jinak, nesou Úřad i účastníci řízení své náklady řízení.“ Dle mého právního názoru skutečnost, že ZVZ výslovně neupravuje nárok dodavatele na náhradu nákladů, ani skutečnost, že ZVZ stanoví, že si náklady každý účastník nese samostatně, nikterak nevylučuje postup dodavatele podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v Obchodním a Občanského zákoníku, avšak zřejmě s výjimkou možnosti požadovat v rámci náhrady škody rovněž náklady spojené přímo se správním řízením, jak uvedu podrobněji dále v samostatném oddíle.

Citované ustanovení sice zakazuje, aby zadavatelé vypláceli náhrady nákladů řízení za účast v zadávacím řízení, nicméně se vztahuje pouze na situaci, kdy zadavatel postupuje v souladu se zákonem a v žádném případě neliberuje zadavatele od jeho obecné odpovědnosti na škodu způsobenou jeho protiprávním jednáním.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dodavatel zde má obecný právní nárok na náhradu škody vůči zadavateli v případě, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydá rozhodnutí podle ust. § 118 odst. 1 ZVZ a dojde tím buď ke zrušení celého zadávacího řízení, nebo ke zrušení jednotlivého úkonu nebo úkonů zadavatele. Dodavatel však bude muset poměrně složitým způsobem prokazovat zejména skutečnou výši škody a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním (porušení zákona dle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) a vznikem škody.

Možnosti postupu podle občanského a obchodního zákoníku

Postup podle Občanského zákoníku lze v této věci uplatnit subsidiárně v případech, kdy daný právní institut nebude upravovat Obchodní zákoník a postup podle zmíněného ust. § 420 a násl. Občanského zákoníku zde tedy nebude připadat v úvahu, v případech kdy daný postup bude upravovat Obchodní zákoník. Obchodní zákoník upravuje možnost uplatnění nároků z odpovědnosti za škodu zcela samostatně zvláštní úpravou.

V ust. § 1 odst. 2 Občanského zákoníku je zakotvena zásada subsidiarity, když stanoví, že občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Pro posouzení aplikace Občanského zákoníku je tedy nutné zkoumat, zda se na daný právní vztah nebude aplikovat jiný zákon, v tomto případě právě Obchodní zákoník. Jak již totiž bylo zmíněno výše, vztah mezi zadavatelem veřejné zakázky a mezi dodavateli je vztahem soukromoprávním a jelikož se jedná o vzájemná práva a povinnosti stran, byť řízené zákonem ZVZ, půjde o vztah závazkový. Dále je zřejmé, že dodavatelé při získávání veřejných zakázek vystupují a jednají v rámci jejich podnikatelské činnosti a vztahují se tedy na ně ustanovení Obchodního zákoníku o podnikatelích. V této souvislosti je tedy pro aplikaci Obchodního zákoníku rozhodující ust. § 261 odst. 2 Obchodního zákoníku, které stanoví, že podle obchodního zákoníku se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

Citované ustanovení jednoznačně upravuje aplikaci části třetí Obchodního zákoníku právě na právní vztahy mezi zadavateli a dodavateli podle ZVZ a na vztahy související a navazující. Z tohoto vyplývá, že pokud ZVZ možnost uplatnění nároku dodavatele na náhradu škody neupravuje, je třeba tyto vztahy řídit právě Obchodním zákoníkem a subsidiárně také Občanským zákoníkem. Stěžejním ustanovením pro náhradu škody je v tomto vztahu ust. § 373 Obchodního zákoníku, které stanoví, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Jelikož se zde kromě možného porušení závazkového vztahu bude jednat zejména o porušenípovinností zadavatele stanovených zákonem, je nutné aplikovat i ust. § 757 Obchodního zákoníku, které stanoví, že pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených Obchodním zákoníkem platí obdobně ustanovení § 373 a následující. Odpovědnost za porušení svého závazku či zákonné povinnosti má zadavatel zásadně vůči druhé smluvní straně – vůči dodavateli a mezi nimi tak vzniká navazující (sekundární vztah)spočívající v právu dodavatele uplatnit u zadavatele nárok na náhradu škody a povinnost zadavatele tuto škodu uhradit v její skutečné výši. Postup podle ust. § 420 a násl. Občanského zákoníku zde přichází v úvahu v případech odpovědnosti za škodu, které Obchodní zákoník neupravuje a jeho aplikace tedy bude subsidiární – tzn. až v případě, kdy nárok nepůjde uplatnit podle Obchodního zákoníku. Subsidiární možnost aplikace ustanovení Občanského zákoníku upravujících nároky na náhradu škody není vyloučena zejména proto, že v tzv. sekundárních vztazích mezi zadavateli veřejných zakázek a dodavateli vzniklých z titulu porušení zákonné povinnosti, půjde zejména o porušení povinností stanovených v zákoně ZVZ a nikoliv tedy v Obchodním zákoníku. Pokud bychom tak citované ust. § 757 Obchodního zákoníku vykládali striktně doslovně, bylo by namístě právě užití ust. § 420 a násl. Občanského zákoníku, neboť § 757 Obchodního zákoníku hovoří pouze o porušení povinností stanovených Obchodním zákoníkem (nikoliv tedy zákonem ZVZ). Tento výklad však nevylučuje přednost a tedy i možnost užití ostatních ustanovení Obchodního zákoníku podle výše zmíněného ust. § 261 odst. 2 Obchodního zákoníku, což zde bude mít vliv pro promlčení lhůty u práv na náhradu škody.

Vyloučení možnosti nárokovat náklady správního řízení formou škody

Jak jsem uvedl již výše, při uplatnění nároku na náhradu škody je na dodavateli, aby prokázal mimo jiné existenci škody a její výši. Důkazní břemeno zde nese pouze dodavatel, on musí přesvědčivě doložit a vyčíslit škodu, která mu vznikla z důvodu pochybení zadavatele a jejíž náhradu uplatňuje.

V souvislosti s otázkou vyčíslení výše náhrady škody nelze nezmínit usnesení ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 302/07 ze dne 22.11.2007, které se týká možnosti náhrady škody vzniklé účastníku správního řízení účastí v tomto řízení. Ve výše označeném usnesení ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „újmy, které stěžovatel tvrdí (a jejichž náhrady se dožaduje), mají zjevně charakter nákladů řízení (zde správního), a k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž vznikly. Okolnost, že ve věci aplikovaný zákon č. 67/1971 Sb. (Správně má být uveden zákon č. 71/1967 Sb. jedná se evidentně o překlep v označení právního předpisu, o čemž svědčí zejména i text ust. § 31 odst. 1, na které zde ústavní soud odkazuje. – poznámka autora) v ustanovení 31 odst. 1 tyto náklady vypořádává tak, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník (viz § 51 a § 79 zákona č. 200/1990 Sb.), nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulů náhrady nákladů řízení, lze – bez dalšího – požadovat z titulu náhrady škody.“

I když ústavní soud v citovaném usnesení nevyslovil výše uvedený právní názor ve vztahu k ZVZ, resp. správnímu řízení vedenému před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, a na věc byl navíc aplikován v současné době již neplatný zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, je dle mého názoru nutné závěry ústavního soudu považovat za relevantní i pro uplatnění náhrady škody vzniklé dodavateli v rámci správního řízení vedeného před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Svědčí o tom zejména obecnost uvedeného právního názoru ústavního soudu, když uvádí, že pro vypořádání nákladů řízení slouží zásadně samo řízení a dále dovozuje, že nemožnost nárokovat náklady řízení přímo v rámci daného řízení nemůže znamenat, že ji lze následně nárokovat z jiného právního titulu. Ústavní soud z tohoto pravidla přitom nepřipouští jakékoliv výjimky.

Pro úplnost považuji za vhodné poznamenat, že ačkoliv ústavní soud vycházel ve výše označené věci z předchozího správního řádu, tj. zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i nyní účinný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, obsahuje obdobné ustanovení, jako bylo ust. § 31 odst. 1 předchozího správního řádu, na které ústavní soud odkazoval. Rovněž ust. § 79 odst. 3 stávajícího správního řádu totiž ve vztahu k nákladům řízení stanoví, že „nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán a účastník své náklady“. Řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže je nepochybně řízením správním a mimo ZVZ se na něj subsidiárně aplikuje správní řád. ZVZ neobsahuje žádné ustanovení, které by aplikaci správního řádu na řízení o přezkoumání úkonů zadavatele před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže vylučovalo či nějakým způsobem omezovalo. Navíc ZVZ sám obsahuje obdobnou úpravu týkající se nákladů řízení ve výše zmiňovaném ust. § 119 odst. 1 ZVZ jako je obsažena v ust. § 79 odst. 3 stávajícího správního řádu.

Na základě výše uvedených skutečnost nezbývá zřejmě než konstatovat, že z titulu náhrady škody nelze po zadavateli požadovat náhradu nákladů řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, kam budou spadat zejména náklady spojené s podáním návrhu a následným vystupováním před správním orgánem po dobu správního řízení.

 

Lhůty pro uplatnění nároku a promlčení

Ust. § 106 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku stanoví, že právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději se však právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Jelikož zde o škodu způsobenou úmyslně patrně nepůjde, byly by tu relevantní lhůty dva roky subjektivní lhůta a tři roky objektivní lhůta. Naopak při zaměření na speciální úpravu promlčení nároku na náhradu škody v rámci Obchodního zákoníku je třeba dojít závěru, že je zde třeba aplikovat ustanovení § 397 ve spojení s ust. § 398, která stanoví promlčecí dobu čtyři roky s tím, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zde je pro dodavatele výhodnější úprava obsažená v Obchodním zákoníku a je také možné tuto výhodnější promlčecí dobu na tyto případy aplikovat. Nárok na náhradu škody lze tedy uplatnit u soudu nejdéle ve lhůtě čtyř let ode dne, kdy se daný dodavatel o škodě dozvěděl nebo mohl dozvědět. Je však třeba počítat s tím, že tento výklad bude druhá strana sporu napadat, a proto, byť je dle mého názoru správný, není vhodné s žalobou o náhradu škody takto dlouho čekat. Vždy je také třeba doporučit, aby dodavatelé uplatnili své nároky na náhradu škody u zadavatele písemně (výzvou k zaplacení) bez zbytečného odkladu poté, co se o škodě dozvědí.

Možnost postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.

Pro úplnost zmíním, že jsem zvažoval i možnost postupovat při uplatňování nároků dodavatelů podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zde jsem dospěl k názoru, že aplikace zákona č. 82/1998 Sb. zde není namístě. Dle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci a územní samosprávné celky odpovídají za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Dle důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou skutečnostmi výslovně v zákoně uvedenými, tedy individuálním rozhodnutím ve věci nebo nesprávným úředním postupem. Jejich vzájemný vztah lze vymezit tak, že za nesprávný úřední postup nelze považovat rozhodování.

Nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. může vzniknout pouze z rozhodnutí, jež bylo vydáno na základě procesních předpisů, tedy občanského soudního řádu, trestního řádu, správního řádu nebo jiných předpisů, jež upravují správní proces (např. zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Subjekty, na než se zákon č. 82/1998 Sb.vztahuje upravuje jeho ust. § 3, které stanoví, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Pokud jde o právní úkony, ohledně nichž stát odpovídá za škodu, jde dle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb. o rozhodnutí, jež byla vydána v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, jakož i o úkony spočívající v nesprávném úředním postupu.

S odkazem na citovaná ustanovení jsem dospěl k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. v souvislosti s náhradou škody pro porušení povinností zadavatele v řízení podle ZVZ není vhodné aplikovat a to hned z několika důvodů. Stěžejním důvodem je právě charakter právních úkonů, jichž se zákon č. 82/1998 Sb. týká. Je totiž zřejmé, že pochybení zadavatele při zadávacím řízení nemá charakter rozhodnutí, jež byla vydána v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. Zbývá tedy posoudit zda takové úkony nemají charakter úředního postupu. Úředním postupem je míněn takový postup subjektů dle § 3 zákona č. 82/1998 Sb., kde tyto subjekty vystupují vůči jiným subjektům autoritativně a v nerovném („nadřazeném“) postavení rozhodují o právech a povinnostech jiných subjektů v rámci tzv. veřejnoprávních vztahů. Naopak řízení podle zákona ZVZ nese výrazné prvky soukromého práva, kde oba subjekty mají (alespoň teoreticky) rovné postavení a žádný z nich není oprávněn vydat jednostranné rozhodnutí týkající se práv a povinností druhé strany. Jedná se tedy o soukromoprávní vztahy mezi subjekty veřejné správy a dodavateli. Mám tedy za to, že se s ohledem na soukromoprávní charakter vztahů zadavatele a dodavatele (byť omezený zákonem ZVZ) nejedná ani o úřední postup dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. a také proto se tento zákon na tyto vztahy neaplikuje.

Z týchž důvodů mám za to, že v daných případech není na místě postupovat vůči zadavatelům podle zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, podle zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního či podle části páté Občanského soudního řádu, která upravuje řízení proti rozhodnutím, která byla vydána orgánem výkonné moci či orgánem územního samosprávného celku.

Dokumenty

INDOC Výzva s uplatněním nároku náhrady škody
INDOC Vzor dohody o narovnání

Autor Tomáš Pfeffer

Tomáš Pfeffer
Působí v týmu INDOC od roku 2002 jako zakládající partner. Problematice veřejných zakázek se věnuje od začátku působnosti prvního českého zákona o veřejných zakázkách. Na starosti má především taktiku, argumentaci a strategii postupu v jednotlivých kauzách našich klientů. Rovněž vyniká v nekonvenčním myšlení, nazývání věcí pravými jmény a setrvalém odporu vůči zaběhnutým (ne)pořádkům. Klienti s ním často řeší svůj přístup na trh veřejných zakázek a byznys development jednotlivých obchodních příležitostí.