Prohlédněte si kompletní texty rozsudků Krajského soudu v Brně, které se týkaly agendy veřejných zakázek. Čtenářům našeho blogu je nabízíme včetně odůvodnění, která na úřední desce soudu zveřejňována nejsou. Zmiňujeme u nich i související rozsudky Nejvyššího správního soudu, pokud byly vydány.

Co se týká úspěšnosti žalobců, v roce 2010 z toho ÚOHS nevychází zrovna nejlépe. Obhájil 10 kauz, tedy přesnou polovinu z napadených. Prakticky to znamená, že celá druhá polovina rozhodnutí byla natolik nekvalitní, že je soudy musely zrušit.

 (k zákonu č. 40/2004 Sb.)

Správní orgán je povinen řádně přezkoumat všechny námitky účastníka řízení.

Ustavení zainteresovaného znalce atakuje smysl vyžádání znaleckého posudku.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R25/2009/JHr zrušeno.

Jak již uvedl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92-23, in Soudní judikatura ve věcech správních č. 27/2000, z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Obdobně judikoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 1282/2007: „Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]“.

Žalovaný tedy rozhodoval o ustanovení znalce za situace, kdy měl k dispozici dvě protichůdná odborná stanoviska a jeho postup tak spočíval fakticky v opatřování si rozhodného odborného stanoviska. Jeho zpracování však uložil jednomu z autorů odborných stanovisek, kteří dospěli k odlišným závěrům. Takový postup podle názoru zdejšího soudu skutečně může atakovat smysl vyžádání znaleckého posudku, jakožto expertního vyjádření nestranného odborníka, který má zodpovědět odborné otázky, k jejichž posouzení není správní orgán dostatečně kompetentní. Znalcem totiž byla ustanovena osoba, o jejíž vyjádření opíral správnost svého tvrzení zadavatel (tedy jeden z účastníků správního řízení), a jejíž názor na věc již byl z tohoto vyjádření žalovanému známa. Žalovaný tedy závěr znaleckého posudku, uložil-li jeho zpracování SZU, mohl jednoznačně předvídat. Za tohoto stavu tedy předseda žalovaného nemohl na posouzení předmětné námitky rezignovat.

(k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Nelze stanovit dílčí hodnotící kritérium, které připouští dvojí výklad.

Rozhodnutí ÚOHS  sp. zn. R77,80/2009/ASc potvrzeno.

Doslovný gramatický výklad totiž nasvědčoval tomu, že se požadovaný počet „minimálně 20ks“ vztahuje k absolutnímu počtu kurzů a školení. Naopak při zohlednění předmětu veřejné zakázky a potřeb zadavatele bylo lze oprávněně dovodit, že se požadovaný počet „minimálně 20ks“ vztahuje k počtu druhů (zaměření) školení a kurzů. Přičemž naposled uvedený závěr (že se požadovaný počet vztahuje ke druhům kurzů) není v rozporu ani s výkladem jazykovým.

Je zřejmé, že skutečnost, že někteří uchazeči porozumí určitému ustanovení zadávací dokumentace nějakým způsobem, zatímco jiní uchazeči je pochopí způsobem odlišným, nestačí k závěru, že se jedná o ustanovení nejednoznačně formulované. Na druhou stranu je taková skutečnost určitou indicií, která nejednoznačnost ustanovení může naznačovat.

Ani připouští-li určité ustanovení dvojí výklad, nelze po uchazečích ve všech případech spravedlivě požadovat, aby dodatečné informace žádali, neboť o správnosti „svého výkladu“ nemusí mít pochybnosti.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Povinnost rozdělit veřejnou zakázku na části, pokud nerozdělením vzniká skrytá diskriminace.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R136/153/2007/KK a sp. zn. S51/2007/KV zrušena.

Pokud ZVZ zakazuje při zadávání veřejných zakázek diskriminaci (a to jak zjevnou, tak skrytou), je třeba dovodit, že zadavatel je povinen postupovat tak, aby tento zákaz respektoval a v zadávacím řízení se diskriminace nedopouštěl. Je-li jediným způsobem, jak toho dosáhnout, rozdělení veřejné zakázky a tuto možnost ZVZ výslovně připouští, je třeba takový postup (rozdělení veřejné zakázky z důvodu zabránění diskriminace) považovat ta postup ZVZ uložený.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Správní uvážení vyžaduje zabývat se všemi nezbytnými hledisky a i dalšími rozhodnými skutečnostmi.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R42,43/2009/ASc zrušeno.

„Správní uvážení“ však nemůže být pro správní orgán pohodlnou floskulí, která by měla být vykládána tak, že výši pokuty si žalovaný může stanovit volně a bez náležitého odůvodnění. Je-li rozhodnutí vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece správního orgánu, je povinností správního orgánu předepsané volné úvahy užít; to znamená, že se správní orgán musí zabývat všemi hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty nezbytná (zákonem předepsaná), nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv. Klíčovou je pak podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k uložení pokuty v příslušné výši, a aby výše pokuty s ohledem na zvažovaná kritéria a zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti. Správní orgán je vázán základními principy správního rozhodování. Mezi tyto principy pak jistě patří i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, která v konečném důsledku vyvolá i jeho přesvědčivost. Správní orgán tak při rozhodování o výši pokuty musí zohlednit všechny skutečnosti, které výši pokuty mohou v konkrétním případě ovlivnit, řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti přihlédl, a jaký vliv měla na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na danou věc.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Požadavek na dispečerské pracoviště v určité lokalitě je skrytou diskriminací.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R66/2009/JSI, sp. zn. R67/2009/JSI a R68/2009/JSI  potvrzena (3 obdobné případy).

Činnosti, které mají být v rámci plnění veřejné zakázky vykonávány z dispečerského pracoviště, jsou činnostmi komunikačními, které je třeba odlišovat od samotného faktického výkonu plnění, jímž je údržba vybraných silnic. Proto je odůvodněný závěr žalovaného, který za přiměřený považoval požadavek žalobce na to, aby dodavatel disponoval technickým zázemím v místě plnění veřejné zakázky, avšak požadavek na lokální umístění dispečerského pracoviště takovým přiměřeným požadavkem není. Zatímco samotné technické vybavení v lokalitě, v níž má být pro žalobce plněno, přímo souvisí se zajištěním včasného zásahu v rámci plnění veřejné zakázky, lokální umístění dispečerského pracoviště s takovým zajištěním nesouvisí; správně podle názoru zdejšího soudu žalovaný zdůrazňuje, že personál dispečerského pracoviště, které má být plně komunikačně vybaveno, se na výkonu samotných činností v místě plnění veřejné zakázky nepodílí. Jestliže tedy žalobce již v oznámení zadávacího řízení takto omezil dodavatele, kteří se mohou o veřejnou zakázku ucházet, tím, že tito dodavatelé musí již v okamžiku, kdy se o veřejnou zakázku začnou ucházet podáním nabídky, disponovat dispečerským pracovištěm navázaným na lokalitu, v níž mají být práce prováděny, je důvodu tento požadavek vnímat coby nástroj „zakonzervování“ stavu v dané lokalitě ohledně tradičních subjektů, které tam údržbu silnic provádějí, což je projevem skryté diskriminace.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Závěr o neporušení zákona nelze opírat výlučně o sdělení zadavatele, neboť správní řízení před žalovaným obsahuje prvek kontradiktornosti.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R75/2009/ASc zrušeno.

Závěr žalovaného o tom, že zadavatel nikterak nepochybil, je opřen výlučně o sdělení samotného zadavatele, že nepochybil. Nelze tu přehlédnout, že žalovaný tento svůj závěr činí v řízení, které je vedeno pro podezření ze spáchání správního deliktu, a lze jen předpokládat, že argumentace osoby, která je ze spáchání správního deliktu podezřelá, zpravidla nepůjde v tom směru, že by tato osoba bezvýhradně prohlašovala, že se protiprávního jednání či obecněji jakéhokoli pochybení dopustila. Navíc za situace, kdy řízení před žalovaným, byť je vedeno o správním deliktu zadavatele a o případném uložení nápravného opatření, může být vyvoláno uchazečem, a v posuzované věci se také tak stalo, jde sice o správní řízení sankčního typu, avšak jde zároveň o správní řízení, které v sobě obsahuje prvek kontradiktornosti. Tento prvek pramení ze vztahu mezi uchazečem podávajícím návrh (tu žalobcem) a zadavatelem, ve vztahu k jehož postupu je porušení ZVZ a naplnění znaků správního deliktu zkoumáno; uchazeč i zadavatel jsou účastníky správního řízení, uchazeč snáší žalovanému svá podezření z porušení ZVZ zadavatelem a zadavatel podezření z tohoto porušení vyvrací, je přitom na žalovaném, aby se rozhodnými skutečnostmi, a to pochopitelně i nad rámec tvrzení žalobce obsažených v návrhu na zahájení správního řízení, řádně zabýval a aby svůj závěr řádně odůvodnil a opřel o řádný podklad.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Sdělení nabídkové ceny při otevírání obálek (před příslušnou novelou ZVZ) při současném nesdělení dalších hodnocených údajů není porušením zásady transparentnosti.

Hodnocení výše sankcí je problematické, avšak nikoli nezákonné (od 1.4.2012 definitivně vyloučeno ZVZ).

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R188/2009/JSI potvrzeno.

Problematickým se může jevit i stanovení takových dílčích hodnotících kritérií, která jsou buď zavádějící s ohledem na jejich matematicky sice dobře spočitatelnou hodnotu, avšak reálně nezaručitelnou, popř. takových dílčích hodnotících kritérií, která ve skutečnosti žádnými hodnotícími kritérii nejsou. Právě tímto případem problematických dílčích kritérií je nepochybně to, které zvolil zadavatel v právě posuzované věci – výše sankcí za nesplnění termínů. Jestliže zadavatel hodlal hodnotit nabídnutou výši sankcí, pak mohl postupovat buď tak, že by „maximálně přijatelnou hodnotu“ uvedl do zadávacích podmínek, anebo tak, že by ji ponechal výlučně na úvaze dodavatelů (uchazečů). Pokud by zvolil první z obou popsaných postupů, pak by takové dílčí hodnotící kritérium zřejmě fakticky nebylo předmětem soutěžení uchazečů o získání veřejné zakázky, neboť lze logicky předpokládat, že všichni dodavatelé (uchazeči) by se v této hodnotě drželi zadavatelem uvedené „maximálně přijatelné hodnoty“, což by nutně muselo vést k tomu, že v tomto dílčím hodnotícím kritériu by se nesoutěžilo. Nebo by zadavatel zvolil druhý z obou postupů, což ostatně učinil v právě posuzované věci; dodavatelé (uchazeči) nebyli nikterak omezeni a po podání nabídek nastala složitá otázka, jaké hodnoty jsou „ještě přiměřené“ a jaké „už nepřiměřené“, právě s ohledem na to, jaká hodnota je z pohledu dodavatele ještě reálně zaručitelná pro případ jejího vymáhání. Přestože tedy zdejší soud považuje předmětné dílčí hodnotící kritérium za problematické, nenalézá v ZVZ nástroj, prostřednictvím kterého by mohl žalovaný proti takto stanovenému dílčímu kritériu zasáhnout.

(k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Dodavatel je povinen prokázat splnění kvalifikace ve lhůtě pro podání nabídek.

Minimální úroveň splnění kvalifikačních předpokladů musí být vymezena již v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení.

Příslib pojišťovny není rovnocenným dokladem k pojistné smlouvě (při prokazování kvalifikace).

Předchozí rozhodnutí ve věci: Krajský soud v Brně sp. zn. 62 Ca 14/2008, Nejvyšší správní soud sp. zn. 8 Afs 21/2009

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R186,188/2007/Hr potvrzeno.

Dodavatel (uchazeč) prokazuje splnění kvalifikace pro případ svého úspěchu v zadávacím řízení a pro dobu realizace veřejné zakázky, nicméně to, zda je kvalifikace takto splněna či nikoli (tj. zda bude takto splněna pro případ úspěchu v zadávacím řízení a pro případ realizace veřejné zakázky), musí být najisto postaveno v okamžiku, kdy je podávána nabídka.

ZVZ výslovně nestanoví, jaký následek má nesplnění povinnosti vymezit minimální úroveň kvalifikačních předpokladů v oznámení o veřejné zakázce. Ustanovení § 55 odst. 3 ZVZ stanoví zadavateli v tomto ohledu povinnost, nikoli oprávnění či možnost tak učinit („veřejný zadavatel je povinen“). Nelze tvrdit, že bezprostředním následkem takové situace je vždy bez dalšího upuštění od splnění požadavku, který byl (byť nesprávně nikoli v oznámení, ale následně v zadávací dokumentaci) uchazeči sdělen. Vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. … je podstatné to, zda vůbec a kdy byl uchazeči onen kvalifikační předpoklad sdělen a v jakém rozsahu mu byl sdělen.

To, zda se uchazeč rozhodne kvalifikační předpoklad splnit či nikoli (a je lhostejno, zda z toho důvodu, že takovou pojistnou smlouvu kromě předmětné zakázky potřebuje či nikoli), je okolností ryze subjektivní a nelze ji považovat za objektivní důvody dle ustanovení § 55 odst. 4 ZVZ. … Neobstojí názor, že stejný význam musí mít příslib pojistitele, že v případě úspěchu uchazeče s ním pojistnou smlouvu uzavře. Není podstatné, zda jde či nejde o závazek stejné právní síly. Podstatné je, že v případě příslibu zvýšení pojistné částky na straně jedné a čestného prohlášení o zajištění zvýšení pojistné částky dosud nevznikl žádný dvoustranný právní vztah, ze kterého by vyplývala vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky.

(k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Vybraný uchazeč nemá být účastníkem správního řízení, jehož předmětem není přezkoumání rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R93,95/2009/PMo nebylo potvrzeno ani zrušeno, žaloba zamítnuta z důvodu, že ji podala aktivně nelegitimovaná osoba.

V případech, kdy jsou přezkoumávány jiné úkony zadavatele, tj. úkony předcházející jeho rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, se žalovaný k tomu, zda zadavatel postupoval zákonně, vybral-li jako nejvhodnější konkrétní nabídku konkrétního uchazeče, autoritativně nevyjadřuje. Žalovaný se  v rámci takového přezkumu nezabývá otázkou, kdo se měl stát vítězným uchazečem, nýbrž zabývá se jednotlivými kroky zadavatele, při nichž měl zadavatel respektovat zásady uvedené v ZVZ a jednotlivá pravidla předepsaná v ZVZ pro příslušný druh zadávacího řízení tak, aby zajistil co nejširší, férovou a transparentní soutěž o veřejnou zakázku; tedy mimo jiné vůči všem uchazečům stejné a veřejné zakázce přiměřené podmínky, za nichž lze o získání veřejné zakázky soutěžit. Jednotlivých uchazečů se však závěry přezkumu žalovaného v těchto případech přímo netýkají – v žádném ohledu nemohou prolomit či zpochybnit postavení konkrétního uchazeče, v jakém se nachází po rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky.

Žalobce neměl být účastníkem tohoto správního řízení, neboť předmětem správního řízení nebylo přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky. Žádných veřejných subjektivních práv žalobce se napadené rozhodnutí netýkalo a žalovaný se žalobcem jako s účastníkem správního řízení jednat neměl. Skutečnost, že se žalobcem fakticky jako s účastníkem správního řízení žalovaný jednal, z něj ovšem účastníka správního řízení nečiní, ani to neznamená, že by se v důsledku této skutečnosti napadené rozhodnutí žalobcových subjektivních veřejných práv dotýkalo.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Použití konkrétních označení v zadávací dokumentaci (např. YTONG, Primalex, POROTHERM) je v rozporu se ZVZ (od 1.4.2012 pro stavební práce naopak ZVZ umožněno).

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R47/2009/JSl potvrzeno.

Jestliže existují jiná technicky a kvalitativně srovnatelná řešení, než na která žalobce konkrétně odkázal, která mohou být i levnějšími, pak znevýhodněni jsou ti uchazeči (dodavatelé), kteří by srovnatelnou alternativu byli schopni nabídnout, avšak vedeni snahou vyhovět žalobcovým požadavkům postupovali podle položkového návodu, jak plynul ze zadávací dokumentace, výkazu výměr, oproti těm, kteří bez takového návodu podávali nabídku podle své vlastní úvahy, vedeni pouze technickými specifikacemi.

Umožnění jiného alternativního řešení totiž nehojí konkrétní odkazy (které nelze zadavatelem používat kdykoli za předpokladu, že je umožněno k nim alternativní řešení), nýbrž je prostředkem, který má negativní důsledky takových konkrétních odkazů eliminovat v případě, kdy použití konkrétních odkazů bylo nutné. Teprve pokud by byla prokázána nezbytnost konkrétních odkazů s ohledem na potřebu zadavatelem poptávané plnění podrobně a přesně specifikovat, bylo by zapotřebí řešit otázku, zda žalobce při jejich nezbytném použití splnil povinnost výslovně umožnit i jiné alternativy řešení.

Lze při posouzení možnosti podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky spatřovat rozdíl mezi výjimečným, izolovaně a okrajově použitým odkazem na straně jedné a odkazy zasahujícími 10% plnění na straně druhé, jako tomu bylo ve věci právě posuzované. Přestože ZVZ žádnou hranici v tomto smyslu nestanoví a ostatně ani neukládá žalovanému, aby se jí povinně zabýval, její zohlednění považuje zdejší soud z pohledu posouzení otázky podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky za důvodné a přiměřené.

(k zákonu č. 40/2004 Sb.)

Naplnění definice veřejného zadavatele u „jiné právnické osoby“.

Předchozí rozhodnutí ve věci: Krajský soud v Brně sp. zn. 62 Ca 15/2008 – zrušeno pro procesní vady, Nejvyšší správní soud sp. zn. 1 Afs 50/2009

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R159/2007/KK potvrzeno.

Těmi okolnostmi, jejichž zohlednění je pro posouzení této právní věci klíčové, zdejší soud rozumí způsob zřízení Lesy České republiky, s.p. (státem), zřetelná deklarace veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností (státem), nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.

(k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Tři samostatné veřejné zakázky malého rozsahu jsou ve skutečnosti jednou rozdělenou veřejnou zakázkou.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R152/2009/EKu potvrzeno.

Všechna tři jednotlivá plnění jsou svým charakterem plněním věcně totožným (organizační zabezpečení kulturního programu, který na sebe navazuje, spočívající v činnosti produkční povahy, realizované v místních a časových souvislostech), a tedy jedná se skutečně o jedinou veřejnou zakázku, byť s ohledem na charakter zadavatelem poptávaného dílčího plnění lze při respektování omezení podávaného z § 13 odst. 3 a 4 ZVZ tuto zakázku rozdělit na několik dílčích plnění v rámci jedné veřejné zakázky.

(k zákonu č. 71/1967 Sb.)

Otázka náhrady nákladů řízení podle předchozího správního řádu.

Předchozí rozhodnutí ve věci: Krajský soud v Brně sp. zn. 29 Ca 245/2003, Nejvyšší správní soud sp. zn. 7 As 61/2006

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R113/2009/ASc zrušeno.

Předchozí správní řád výslovně neupravoval otázku, co se nákladem řízení rozumí (co je nákladem správního řízení). Současný správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) tuto otázku upravuje v § 79 odst. 1; náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Podle zdejšího soudu není žádného rozumného důvodu, proč by ty náklady, které jsou za náklady řízení považovány současným správním řádem, neměly být náklady řízení podle předchozího správního řádu. Jestliže současný správní řád mezi náklady řízení výslovně zahrnuje i správní poplatky coby druh hotového výdaje (§ 79 odst. 1 současného správního řádu), pak není důvodu dospět k závěru, že úhrada správního poplatku nebyla nákladem řízení za účinnosti předchozího správního řádu.

(k zákonu č. 40/2004 Sb.)

Porušení zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání (integrity) rozhodování ÚOHS. Nejprve státní podnik Lesy České republiky nepovažoval za veřejného zadavatele. Následně ano, avšak změnu svého názoru dostatečně neodůvodnil.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R171,172,173/2007/KK zrušeno.

Nejvyšší správní soud v jiném souběžně vedeném řízení dříve zakončeném vydáním rozsudku č. j. 1 Afs 50/2009 – 233 ze dne 16. 3. 2010, publikovaném na www.nssoud.cz, uvedl, že „…pokud správní orgán zamýšlí rozhodnout v obdobném či shodném případě jiným způsobem, může tak učinit pouze, jak stanoví § 2 odst. 4 správního řádu, pokud je to důvodné. Zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá absolutní hodnotu a je např. omezena jinými zásadami, jež je v rámci správního řízení správní orgán povinen respektovat. Zásada legitimního očekávání je omezena zejm. zásadou legality (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu) či zásadou účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu). Jedním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit legitimní očekávání účastníků správního řízení, by mohl být např. rozpor rozhodování správního orgánu s právními předpisy. Avšak i v případě opodstatněné změny v rozhodovací činnosti správních orgánů je nutno dodržet požadavky kladené na tuto změnu, tj. i zde musí být změna správní praxe řádně odůvodněna, když jedině takový postup odpovídá nárokům transparentní aplikace práva a právní jistoty…“.

Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „…pokud v době rozhodování správního orgánu existovalo stanovisko, resp. rozhodnutí obsahující odlišný právní názor od následně vydaných rozhodnutí, byl správní orgán povinen se těmito správními akty ve svých rozhodnutích zabývat, zvláště tehdy, pokud se chtěl od názoru v nich vyjádřeného odchýlit, byl povinen takovou změnu právního názoru odůvodnit…“. Stejný postoj pak Nejvyšší správní soud zaujal i v rozsudku ze dne 30.6.2010, č.j. 5 Afs 62/2009 – 282, který je včetně právního názoru v něm vyjádřeného pro další osud právě projednávané věci rozhodující.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Dovození povinnosti požádat uchazeče o písemné vysvětlení nabídky podle § 76 odst. 3 ZVZ.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R12/2010/PMo zrušeno.

Vyjde-li zdejší soud ze skutečností zjištěných právě v této věci a je-li veden snahou i přes vysoký stupeň formalismu zadávacích řízení vykládat ZVZ smysluplně, pak musí dospět k závěru, že jde-li o nejasnost, která ve svém důsledku způsobuje, že ani zadavatel si není jistý, v jaké fázi zadávacího řízení se má tato nejasnost projevit, a jde-li zároveň o nejasnost, která už na první pohled vyvolává dojem, že uchazeč se v části své nabídky dopustil chyby, tedy o nejasnost již na první pohled zřejmou, lehce popsatelnou a zároveň zřejmě lehce vysvětlitelnou, pak je namístě zadavateli rezignaci na vyjasnění si takové nejasnosti vytknout.

V případě opravy jasné chyby není důvodu na pokus o její opravu, nedochází-li k faktické změně nabídky, rezignovat a postup zadavatele podle pravidla „co činit nemusím, to nečiním“ obhajovat s poukazem na pouhou možnost vyjasnění si nabídky danou § 76 odst. 3 ZVZ.

Ve věci právě projednávané nejde o žádnou početní chybu (danou kombinací několika hodnot), neboť uvedená hodnota není výsledkem chybného počítání, nýbrž jde o překlep, a přestože mohl být ze zbylého obsahu nabídky žalobce zřejmý jeho úmysl nabídnout nad rámec požadovaný zadávacími podmínkami dalších „7“, hodnotící komisi, resp. zadavateli to také zřejmé být nemuselo (a také zřejmě nebylo, viz shora uváděné odlišné hodnocení důsledků zadavatelem v rozhodnutí o vyloučení žalobce a v rozhodnutí o jeho námitkách), a tedy stěží by za této situace bylo přiměřené zadavateli vytýkat, že opravu neprovedl automaticky, byť měl v době, kdy rozhodoval o vyloučení žalobce, k dispozici jasné žalobcovo stanovisko identifikující uvedenou chybu.

 (k zákonu č. 40/2004 Sb.)

Možnost požadovat prokázání odborné způsobilosti doklady podle vnitřního předpisu Českých drah.

Předchozí rozhodnutí ve věci: Krajský soud v Brně sp. zn. 62 Ca 7/2006-103, Nejvyšší správní soud sp. zn. 8 Afs 47/2006, Krajský soud v Brně sp. zn. 62 Ca 7/2006-200, Nejvyšší správní soud sp. zn. 8 Afs 12/2010.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. S194/2005/KV potvrzeno.

Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že odbornou způsobilostí podle § 30 odst. 2 písm. d) ZVZ je třeba rozumět i odbornou způsobilost ve smyslu § 22 odst. 1 písm. c) zákona o dráhách, definovanou vnitřními předpisy vydanými podle písm. b) tohoto ustanovení.

Pokud jde o žalobní námitku, že zadavatel pochybil, jestliže přímo v oznámení  zadávacího řízení neuvedl přesné pozice členů personálu uchazeče, u nichž požadoval prokázat odbornou způsobilost podle předpisu ČD Ok 2/2, tak tu zdejší soud důvodnou neshledal.

Úředně oprávněného zeměměřického inženýra je třeba v kontextu bodu 4.2.8 dílu 1 části 1 zadávací dokumentace považovat za člena personálu vykonávajícího vedoucí práce, pro kterého byla stanovena podmínka předložení dokladu o odborné zkoušce podle předpisu ČD

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Úřad je oprávněn rozšířit šetření o návrhu vyloučeného uchazeče a zrušit zadávací řízení.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R45/2010/JSi a sp. zn. S346/2009/DCh potvrzena.

Soud dovodil, že nic z toho, co je žalovanému v žalobě vytýkáno, se v žalobcově sféře nemohlo nikterak negativně promítnout – nic z toho se nemohlo dotknout žádného žalobcova subjektivního veřejného práva.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

Nelze rozdělit předmětu plnění do dvou veřejných zakázek tak, aby došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R157/2010/ASc a sp. zn. S164/2009/IFa potvrzena.

Podstatnou je pro posouzení věci otázka, zda obě plnění, která spočívala v postupné dodávce 7 automobilů AUDI, je jednou veřejnou zakázkou či dvěma samostatnými veřejnými zakázkami.

Za situace, kdy ZVZ jasný návod neposkytuje, je věcí především rozhodovací praxe, aby základní pravidla takového určování nastavila. Při tomto určování je zapotřebí vycházet z obecného pravidla, racionálně a logicky zdůvodnitelného, podle něhož jde-li o plnění, jež má být ve prospěch zadavatele podle předmětu veřejné zakázky uskutečňováno, svým charakterem totožné či obdobné, shodné nebo spolu související pak jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, a tedy jde o plnění, které je jedinou veřejnou zakázkou.

Hledisko časové a věcné, která vzal žalovaný za základ své úvahy, prostřednictvím kterého na obě plnění nahlížel, přitom podle zdejšího soudu respektují shora uvedená judikatorní východiska, navíc je jejich použití ve věci právě posuzované logicky odůvodnitelné; jde totiž o hlediska, jimiž skutečně lze totožnost obou plnění objektivně poměřovat.

Zdejší soud se tedy po posouzení uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) ztotožňuje s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu, jak jej učinil žalovaný, a dospívá k závěru, že spáchání správního deliktu tím, že žalobce veřejnou zakázku na dodávku všech 7 automobilů nezadal v otevřeném nebo užším řízení podle § 21 ZVZ, neboť v rozporu s § 13 odst. 3 ZVZ rozdělil předmět jejího plnění do dvou veřejných zakázek tak, že došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené nařízením vlády č. 77/2008 Sb., vydaného na základě § 12 ZVZ, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

80 samostatných veřejných zakázek malého rozsahu je ve skutečnosti rozdělenou veřejnou zakázkou.

Nelze se odvolávat na výlučnou kompetenci zadavatele rozhodnout, co bude předmětem zadávané veřejné zakázky z důvodu, že pouze zadavatel může znát své potřeby a požadavky.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R47/2007/Ku a sp. zn. S278/2007/Mo zrušena.

Z pohledu právě souzené věci se tedy shora uvedené dílčí závěry zdejšího soudu projevují tak, že je zapotřebí přisvědčit žalobci v jeho základní premise, od níž pak odvíjí svoji žalobní argumentaci, a sice že na celé plnění, odpovídající souhrnu všech 80 veřejných zakázek malého rozsahu v pojetí zadavatele, je třeba nahlížet jako na veřejnou zakázku jedinou, byť mohla být zadávána po částech. Jde-li však o veřejnou zakázku jedinou, je třeba ji zadávat postupem, který odpovídá souhrnu předpokládaných hodnot všech plnění (byť dílčích). Z toho tedy vyplývá, že plnění odpovídající v této věci všem 80 plněním, mělo být zadáváno jako jediná veřejná zakázka. Pak tedy mělo být využito příslušného zadávacího řízení podle § 21 odst. 1 ZVZ.

Zadavatel je tedy povinen zpracovat zadávací dokumentaci při zohlednění specifik poptávaného plnění takovým způsobem, aby umožnil podání nabídky.

 (k zákonu č. 137/2006 Sb.)

98 samostatných veřejných zakázek malého rozsahu je ve skutečnosti rozdělenou veřejnou zakázkou.

Nelze se odvolávat na výlučnou kompetenci zadavatele rozhodnout, co bude předmětem zadávané veřejné zakázky z důvodu, že pouze zadavatel může znát své potřeby a požadavky.

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R217/2007/KK a sp. zn. S224/2007/Mo zrušena.

Z pohledu právě souzené věci se tedy shora uvedené dílčí závěry zdejšího soudu projevují tak, že je zapotřebí přisvědčit žalobci v jeho základní premise, od níž pak odvíjí svoji žalobní argumentaci, a sice že na celé plnění, odpovídající souhrnu všech 98 veřejných zakázek malého rozsahu v pojetí zadavatele, je třeba nahlížet jako na veřejnou zakázku jedinou, byť mohla být zadávána po částech. Jde-li však o veřejnou zakázku jedinou, je třeba ji zadávat postupem, který odpovídá souhrnu předpokládaných hodnot všech plnění (byť dílčích). Z toho tedy vyplývá, že plnění odpovídající v této věci všem 80 plněním, mělo být zadáváno jako jediná veřejná zakázka. Pak tedy mělo být využito příslušného zadávacího řízení podle § 21 odst. 1 ZVZ.

Zadavatel je tedy povinen zpracovat zadávací dokumentaci při zohlednění specifik poptávaného plnění takovým způsobem, aby umožnil podání nabídky.

 (k zákonu č. 40/2004 Sb.)

Postup v souladu s jinými právními předpisy nevylučuje porušení ZVZ.

Zakázka hrazená jinou osobou, avšak z prostředků zadavatele, je veřejnou zakázkou.

Předchozí rozhodnutí ve věci: Krajský soud v Brně sp. zn. 62 Ca 2/2007, sp. zn. 62 Ca 53/2008, Nejvyšší správní soud sp. zn. 8 Afs 57/2009

Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R74,75/2006/Hr zrušeno.

Nemůže obstát argumentace, podle níž jednotlivé kroky byly realizovány v souladu s obchodním zákoníkem (pokud jde o převody obchodních podílů) či se zákonem o obcích (pokud jde o jiné úkony, které byly v průběhu přípravy realizace výstavby centra uskutečněny), neboť soulad jednotlivých úkonů (ať již úkonů žalobce či osob od žalobce odlišných, jednajících „namísto žalobce samotného“ v souladu se svými závazky vyplývajícími z „Dohody o veřejno privátním partnerství“ ze dne 9.12.2005) s těmito právními předpisy sám o sobě nevylučuje možný rozpor týchž úkonů se ZVZ. Argumentace, podle níž zvláštní právní předpisy na jednotlivé žalobcem realizované úkony nekladou vyšší požadavky, než jaké byly ze strany žalobce splněny, je tedy irelevantní za situace, kdy tyto kroky mohly navodit (a dle žalovaného i navodily) stav, za něhož mělo být postupováno v souladu se ZVZ.

Proto zdejší soud shledal dostatek důvodů principiálně se ztotožnit s takovým popisem deliktu, podle něhož žalobce coby veřejný zadavatel (tato kvalifikace nebyla ani žalobcem samotným zpochybňována) postupně realizoval svůj záměr výstavby příslušného centra jednotlivými kroky, které nikoli každý jednotlivě, nýbrž ve svém souhrnu naplnily definici veřejné zakázky na stavební práce, a tedy plnění mělo být kontrahováno v některém ze zadávacích řízení podle § 25 odst. 2 ZVZ.

Splnění znaku úplatnosti smluvního vztahu tu soud přitom nade vší pochybnost shledal, neboť výstavba shora uvedeného centra byla financována formou bankovního úvěru poskytnutému sice osobě od žalobce odlišné, v níž má ovšem žalobce získat postupně podíl až ve výši 100%; tento bankovní úvěr však měl být nadto splácen z prostředků žalobce, jež jsou prostředky veřejnými; k úhradě úvěru mají být přitom použity finanční vklady žalobce do společnosti, na základě jejichž uskutečnění žalobci v této společnosti narůstá podíl (až do výše 100%).

V této otázce považoval zdejší soud za rozhodující skutečnost, že výsledkem jednotlivých kroků žalobce a na „Dohodu o veřejno privátním partnerství“ ze dne 9.12.2005 navazujících kroků osob od žalobce odlišných (společností MICOS spol. s r.o. a MI PRO STAV s.r.o.) bylo provedení stavebních prací ve prospěch samotného žalobce, aniž by žalobce sám musel formálně vystupovat coby jejich objednatel a odběratel.

Tagged with →