Právě jsme obdrželi rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba znalce Smejkala na naše sdružení. Zastupován obhájcem Tomášem Sokolem, domáhal se ochrany své osobnosti a žádal smazání článku, jež popisoval jeho podíl na zmanipulované zakázce náměstka Šišky při zadání miliardového kontraktu na kontrolu podvodů při vyplácení sociálních dávek firmě IBM bez otevřeného výběrového řízení.
Dnešní článek je věnovám všem advokátům, kteří si stěžují na neoprávněnost našeho podnikání našeho. Domnívají se, že pomáhat někomu s veřejnými zakázkami mohou jenom oni, a běžný smrtelník nesmí například zastupovat stěžujícího si dodavatele před antimonopolním úřadem. Někteří z nich na nás dokonce s železnou pravidelností podávají trestní oznámení, která jsou policií se stejnou pravidelností odkládána. Holt, dojdou-li věcné argumenty, brání se prohnilý systém za každou cenu. Pojďme se podívat na konkrétní případy a shrňme si, v čem všem se mýlí.
Přístupy k podávání námitek při zadávání veřejných zakázek se různí. Jsou firmy, které se z principu nikdy nebrání. Naopak jiné namítají vždy, protože „když nevyhraji já, tak nikdo“. Většina je však zřejmě někde mezi. Jak by se tedy měla chovat standardně fungující firma, která je zvyklá jednat institucionálně a má zdravý zájem na dosahování zisku? K nalezení odpovědi je třeba vypořádat se mimo jiné se zažitými představami ohledně námitek. Některé obratně vytvořili zadavatelé zakázek, jinými se obklíčili sami dodavatelé. Jak to tedy skutečně je?
Obracíme se na Vás, pracovníky sekce veřejných zakázek Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, s prosbou, která se bezprostředně týká Vaší úlohy při dohledu nad zákonností českých veřejných zakázek.