Antimonopolní úřad odbyl kauzu Novasoft vs. ministerstvo spravedlnosti


Koncem ledna vydal antimonopolní úřad rozhodnutí, kterým zamítl návrh společnosti Consulting Company Novasoft proti vyloučení z tendru ministerstva spravedlnosti. Jednalo se o veřejnou zakázku na rozpoznání hlasu a přepis řeči pro soudy a státní zastupitelství. Rozhodnutí je typickou ukázkou, jak dokáže úřad s dohledem nad veřejnými zakázkami zatočit. Novasoft byl ze soutěže vyloučen za nesplnění nesmyslného kvalifikačního požadavku. Tím se však úřad vůbec nezabýval a návrh zamítl z formálních důvodů. Kvalita rozhodnutí, na které si poškozený Novasoft musel počkat čtyři měsíce, je neuvěřitelně mizerná.

Dvě podané nabídky měly být hodnoceny podle ceny a přesnosti rozpoznávání diktátu. Nabídka Novasoft byla levnější a lépe vyhověla testům přesnosti než nabídka Newton Technologies. Přesto si ministerstvo vybralo Newton Technologies a nabídku Novasoft vyřadilo pro údajné nesplnění výkonových parametrů nabízeného serveru. Novasoft přitom splňoval požadavek na tři současně diktující a za nesplnění výkonu být vyloučen neměl.

Jenže těmito otázkami se antimonopolní úřad vůbec nezabýval! Desítky stran rozhodnutí věnoval zbytečné rekapitulaci průběhu řízení a podrobnému vysvětlení, proč se podle jeho názoru Novasoft neoprávněným požadavkům ministerstva nebránil včas. Nakonec podstatu věci odmítl prošetřovat.

Jenže v dalších podobných případech úřad rozhodoval úplně jinak.  Zkoumal oprávněnost soutěžních podmínek bez ohledu na to, zda je někdo předtím namítal nebo ne. Předseda úřadu Petr Rafaj nejednou až v řízení o rozkladu zkoumal zákonnost kvalifikačního předpokladu dříve nenamítanou.

Nejprve je tedy třeba rozhodnout otázku souladu předmětného kvalifikačního předpokladu se zákonem, neboť jde o condicio sine qua non ve vztahu k druhé námitce. Pokud by totiž požadavky v zadávací dokumentaci byly diskriminační, jak naznačuje vybraný uchazeč, bylo by třeba zrušit celé zadávací řízení.

Ač Novasoft na toto rozhodnutí upozornil, pracovníci antimonopolního úřadu jej při své práci zcela ignorovali. Odborně řečeno tím porušili zásadu legitimního očekávání, podle níž nesmějí vznikat nedůvodné rozdíly při posuzování obdobných případů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 Afs 50/2009).

Úřad očividně nebyl ochoten poškození Novasoft zkoumat, natož odstranit. Ačkoli mohl a měl. O důvodech se lze jen dohadovat. Možná chyběla motivace. Možná se referentka Eva Doležalová cítí lépe ve formalitách, než v odborné problematice, do níž by se musela ponořit. Možná rozhodnutí ovlivnil někdo z vedení antimonopolního úřadu. Těžko říct. Svou roli mohlo sehrát i to, že spravedlivé prošetření zakázky by zkomplikovalo život ministerstvu spravedlnosti, a ne nějaké vsi v pohraničí.

Výsledek je ovšem tristní. Novasoft čtyři měsíce čekal, až ÚOHS zjedná nápravu. Dočkal se rozhodnutí, které je odbyté a zcela záměrně se vyhýbá podstatě věci. Proti rozhodnutí jsme podali rozklad, a čekáme dál.