Dnes to bude, slovy největšího neexistujícího Čecha, tak trochu „Hamlet bez Hamleta“. Neboli jednací řízení bez jednání. Tahle absurdita se může narodit z možnosti zadavatele uplatnit výhradu nejednat o předběžných nabídkách, a zakázku zadat na jejich základě hned. Naoko nevinná podružnost, která ovšem dokáže postavit JŘSU na hlavu.
Když jsem začínal s veřejnými zakázkami, bylo prioritním zájmem každého zadavatele dozvědět se, jaké výrobky mu soutěžící nabízí. Zadání tak vypadala a v nabídkách se bez řečí objevovaly typy aut, počítačů, prostě všeho, co kdo zrovna nakupoval. Žádná raketová věda. Jenže to platilo prvních cca 30 let. Nyní v tendrech narážíme na nový trend – explicitní pokyn žádné konkrétnosti neuvádět. Zadavatel si o ně řekne poté, co vybere vítěze, v rámci součinnosti před uzavřením smlouvy. V čem spočívají výhody a nevýhody takového zadávání, popíšu v dnešním příspěvku.
Dotáhli jsme poslední ze série sporů, odstartovaných bláznivou vidinou ČAK, policie a státního zastupitelství, že INDOC podniká neoprávněně. Tentokrát šlo o náhradu škody a újmy. Nalézací soud sice potvrdil, že účelová svévole OČTŘ hraničila se šikanou a přiznal nám o dost vyšší zadostiučinění, nicméně odvolací soudci se pokorně přihrbili a s bohorovnou povýšeností státu výrazně uspořili. Vyšli ze srovnání s 10 let starým případem, kde dotyčný vysoudil jenom sto tisíc, takže pánové z INDOCu dostanou taky sto. Nádavkem srazili zadostiučinění o inflaci, ačkoliv nám ji předchozí soud přisoudil, ať si pánové moc nevyskakují. Opusťte soudní síň a už neotravujte.
HPE dosáhlo dohody s americkým ministerstvem spravedlnosti a dotáhlo do konce akvizici Juniper Networks. Prestižního výrobce velkých páteřních routerů a přepínačů si zařadilo do sbírky k Arubě, kterou má už deset let. Získalo tak schopnost doručovat zákazníkům kompletní moderní síťový stack. Jaký to bude mít dopad na tuzemské veřejné zakázky, kdo jim doposavad panoval a jak si technologie HPE, Aruba a Juniper stojí v nezávislém srovnání, se pokusím načrtnout v dnešním příspěvku.
Po sedmi! letech dospěla do úspěšného finále kauza, ve které jsme bránili dodavatele personálního informačního systému před nesmyslným požadavkem zadavatele na předložení zdrojových kódů od standardního (též proprietárního či krabicového) software. Náš klient se v jejím průběhu stihl třikrát přejmenovat. Začínali jsme s firmou VEMA, pak Solitea a koncovku hráli za skupinu Seyfor. Celý příběh je zajímavý ve dvou rovinách. Předně svým meritem, když ukázal, že ani pod roušku svaté války s vendor-lockem nelze schovávat drasticky nepřiměřená opatření. Druhak je exemplárním případem toho, co všechno je na českém systému přezkumu veřejných zakázek špatně a jak moc houževnatý musí být dodavatel, aby postupně odrazil nepřízeň zadavatele, pak soutěžního úřadu a nakonec i nižších soudů. Je to procházka peklem, ze které vyjdou živí jen ti nejotrlejší. Takovým v INDOCu podáváme pomocnou ruku.
S kolegou Martinem Kovaříkem jsme se trochu vyvenčili a při té příležitosti rovnou zkusili demaskovat další z mýtů naší branže. Účastníkům konference Asociace pro veřejné zakázky jsme servírovali příspěvek o tom, jak zavádějící a iluzorní je léta zažitý pohled na kvalifikaci. Tu většina z nás vnímá jako objektivní věc, kterou lze vyhodnotit s jednoznačným výsledkem splněna či nesplněna. Jak už to ve světě veřejných zakázek často bývá, nic nemůže být vzdálenější realitě. Kvalifikace sice končí tímhle binárním výsledkem, ale cesta k němu je spletitým bludištěm, plným subjektivních myšlenkových úvah a nepředvídatelných rozcestí.
„Jdu na sever… a už jdu na jih.“ Tahle cimrmanovská hláška sedí na přístup ÚOHS při posuzování, zda dodavatel může v zadávacím řízení podávat námitky a následné návrhy proti postupu zadavatele. To se přitom odvíjí od splnění či nesplnění podmínky, zda dodavateli hrozí z kvůli postupu zadavatele v tendru újma. Vypadá to celkem přehledně a jednoduše, ovšem následující dva příběhy ukazují, že všechno se dá zkomplikovat. A že to má svoje následky.
Není vkusné tančit na hrobech mrtvol, ale zároveň si nemůžeme dovolit odvracet zrak a dělat, že se nic nestalo. Zdánlivě to je malér Ludvíka, Budínského a těch sypajících podnikatelů. Ve skutečnosti tenhle prasklý vřed nastavuje zrcadlo i nám zakázkářům. Nikdo se do něj nechceme dívat. Ale měli bychom! Bohužel to opět zbylo na mě. A to jsem se fakt snažil, rozhlížeje se pečlivě po LinkedIn, zda to téma nezvedne někdo jiný.
Data zakázek vyhlášených do října 2016 nedávno v tichosti zmizela. A nikdo si toho ani nevšiml. Přitom to nejsou ani deset let staré soutěže. Trochu si to oťukám, řekl jsem si, a začal gůglovat a telefonovat. Za chvíli jsem vězel v klikaté králičí noře a nestačil se divit. Jak to tedy je s trvanlivostí dat Věstníku veřejných zakázek a profilů zakázek? Ve zkratce úplně na prd. A jako bonus jsem vám zjistil, jak je to se smlouvami v registru smluv – to se budete opravdu divit.
Snadno dostupná historická data zakázek ve Věstníku a na profilech? Jen dobrá vůle, vůbec to není samozřejmé
Říká se dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Naše plnoletá slečna za to ovšem stojí. Zkraje ledna jsme vyplnili přihlášku a zaplatili členský poplatek. Vznikla tak příležitost nostalgicky zavzpomínat na tehdejší přípravy. Věřte mi, není větší cringe, než po sobě číst 2 dekády staré e-maily. Aby to nebyla jenom romantika, poodhalím roušku našeho tehdejšího rozkolu. A skončím pár slovy o tom, co od AVZ očekáváme dnes.
INDOC se vrátil do Asociace veřejných zakázek. Před 19 lety ji zakládal