Přeskočit na obsah

Nová móda: zadavatelé nechtějí vědět, co konkrétně jim dodavatelé nabízí. Jaké jsou pro a proti takových zakázek? AKTUALIZOVÁNO o pohled zadavatelů

Když jsem začínal s veřejnými zakázkami, bylo prioritním zájmem každého zadavatele dozvědět se, jaké výrobky mu soutěžící nabízí. Zadání tak vypadala a v nabídkách se bez řečí objevovaly typy aut, počítačů, prostě všeho, co kdo zrovna nakupoval. Žádná raketová věda. Jenže to platilo prvních cca 30 let. Nyní v tendrech narážíme na nový trend – explicitní pokyn žádné konkrétnosti neuvádět. Zadavatel si o ně řekne poté, co vybere vítěze, v rámci součinnosti před uzavřením smlouvy. V čem spočívají výhody a nevýhody takového zadávání, popíšu v dnešním příspěvku.

Stát nás odškodnil za neoprávněnou kriminalizaci. Dopadlo to jako obvykle – zaplatili čtvrtinu skutečných nákladů a újmu za letité martyrium srazili na sto tisíc

  • od

Dotáhli jsme poslední ze série sporů, odstartovaných bláznivou vidinou ČAK, policie a státního zastupitelství, že INDOC podniká neoprávněně. Tentokrát šlo o náhradu škody a újmy. Nalézací soud sice potvrdil, že účelová svévole OČTŘ hraničila se šikanou a přiznal nám o dost vyšší zadostiučinění, nicméně odvolací soudci se pokorně přihrbili a s bohorovnou povýšeností státu výrazně uspořili. Vyšli ze srovnání s 10 let starým případem, kde dotyčný vysoudil jenom sto tisíc, takže pánové z INDOCu dostanou taky sto. Nádavkem srazili zadostiučinění o inflaci, ačkoliv nám ji předchozí soud přisoudil, ať si pánové moc nevyskakují. Opusťte soudní síň a už neotravujte.

Gratulujeme HPE k dokončené akvizici Juniperu. A těšíme se na společné zážitky v českých veřejných zakázkách na síťovou infrastrukturu

HPE dosáhlo dohody s americkým ministerstvem spravedlnosti a dotáhlo do konce akvizici Juniper Networks. Prestižního výrobce velkých páteřních routerů a přepínačů si zařadilo do sbírky k Arubě, kterou má už deset let. Získalo tak schopnost doručovat zákazníkům kompletní moderní síťový stack. Jaký to bude mít dopad na tuzemské veřejné zakázky, kdo jim doposavad panoval a jak si technologie HPE, Aruba a Juniper stojí v nezávislém srovnání, se pokusím načrtnout v dnešním příspěvku.

INDOC doručil Seyforu vítězství. Soud nakonec otočil a požadavek na zdrojový kód krabicového software neaproboval

Po sedmi! letech dospěla do úspěšného finále kauza, ve které jsme bránili dodavatele personálního informačního systému před nesmyslným požadavkem zadavatele na předložení zdrojových kódů od standardního (též proprietárního či krabicového) software. Náš klient se v jejím průběhu stihl třikrát přejmenovat. Začínali jsme s firmou VEMA, pak Solitea a koncovku hráli za skupinu Seyfor. Celý příběh je zajímavý ve dvou rovinách. Předně svým meritem, když ukázal, že ani pod roušku svaté války s vendor-lockem nelze schovávat drasticky nepřiměřená opatření. Druhak je exemplárním případem toho, co všechno je na českém systému přezkumu veřejných zakázek špatně a jak moc houževnatý musí být dodavatel, aby postupně odrazil nepřízeň zadavatele, pak soutěžního úřadu a nakonec i nižších soudů. Je to procházka peklem, ze které vyjdou živí jen ti nejotrlejší. Takovým v INDOCu podáváme pomocnou ruku.

Spory o nesplnění kvalifikace. INDOC nasvítil aktuální téma na červnové konferenci AVZ

S kolegou Martinem Kovaříkem jsme se trochu vyvenčili a při té příležitosti rovnou zkusili demaskovat další z mýtů naší branže. Účastníkům konference Asociace pro veřejné zakázky jsme servírovali příspěvek o tom, jak zavádějící a iluzorní je léta zažitý pohled na kvalifikaci. Tu většina z nás vnímá jako objektivní věc, kterou lze vyhodnotit s jednoznačným výsledkem splněna či nesplněna. Jak už to ve světě veřejných zakázek často bývá, nic nemůže být vzdálenější realitě. Kvalifikace sice končí tímhle binárním výsledkem, ale cesta k němu je spletitým bludištěm, plným subjektivních myšlenkových úvah a nepředvídatelných rozcestí.

ÚOHS trochu nešťastně žongluje s aktivní legitimací dodavatelů

„Jdu na sever… a už jdu na jih.“ Tahle cimrmanovská hláška sedí na přístup ÚOHS při posuzování, zda dodavatel může v zadávacím řízení podávat námitky a následné návrhy proti postupu zadavatele. To se přitom odvíjí od splnění či nesplnění podmínky, zda dodavateli hrozí z kvůli postupu zadavatele v tendru újma. Vypadá to celkem přehledně a jednoduše, ovšem následující dva příběhy ukazují, že všechno se dá zkomplikovat. A že to má svoje následky.

Korupce v Motole pohledem zkušeného zakázkáře: tři věci, co mě zaujaly nejvíc

Není vkusné tančit na hrobech mrtvol, ale zároveň si nemůžeme dovolit odvracet zrak a dělat, že se nic nestalo. Zdánlivě to je malér Ludvíka, Budínského a těch sypajících podnikatelů. Ve skutečnosti tenhle prasklý vřed nastavuje zrcadlo i nám zakázkářům. Nikdo se do něj nechceme dívat. Ale měli bychom! Bohužel to opět zbylo na mě. A to jsem se fakt snažil, rozhlížeje se pečlivě po LinkedIn, zda to téma nezvedne někdo jiný.

Snadno dostupná historická data zakázek ve Věstníku a na profilech? Jen dobrá vůle, vůbec to není samozřejmé

Data zakázek vyhlášených do října 2016 nedávno v tichosti zmizela. A nikdo si toho ani nevšiml. Přitom to nejsou ani deset let staré soutěže. Trochu si to oťukám, řekl jsem si, a začal gůglovat a telefonovat. Za chvíli jsem vězel v klikaté králičí noře a nestačil se divit. Jak to tedy je s trvanlivostí dat Věstníku veřejných zakázek a profilů zakázek? Ve zkratce úplně na prd. A jako bonus jsem vám zjistil, jak je to se smlouvami v registru smluv – to se budete opravdu divit.

INDOC se vrátil do Asociace veřejných zakázek. Před 19 lety ji zakládal

Říká se dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Naše plnoletá slečna za to ovšem stojí. Zkraje ledna jsme vyplnili přihlášku a zaplatili členský poplatek. Vznikla tak příležitost nostalgicky zavzpomínat na tehdejší přípravy. Věřte mi, není větší cringe, než po sobě číst 2 dekády staré e-maily. Aby to nebyla jenom romantika, poodhalím roušku našeho tehdejšího rozkolu. A skončím pár slovy o tom, co od AVZ očekáváme dnes.

Přelomový rok 2024. Skončila letitá ostrakizace dodavatelů veřejných zakázek. Přispěli k tomu všichni

Jsem v branži čtvrt století. Zažil jsem ten sešup, kdy začaly být problémy a neúspěchy českých veřejných zakázek svalovány převážně na dodavatele. Zejména na ty, kteří byli nespokojeni s kvalitou zadávání a dovolili si lidově řečeno pípnout. Stát, zadavatelé, profesní organizace, všichni tito zpívali víceméně stejnou píseň – dodavatelé jsou nutné zlo, netřeba jim naslouchat, stačí je držet v lati přísností. Časem to dosáhlo podoby celospolečenského narativu. Naděje na změnu prakticky neexistovala. A pak, zcela ve smyslu Havlova citátu „Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“ se to stalo. Provedu vás rokem a půl, kdy praskla pomyslná obruč, a všem se začalo lépe dýchat.