Po sedmi! letech dospěla do úspěšného finále kauza, ve které jsme bránili dodavatele personálního informačního systému před nesmyslným požadavkem zadavatele na předložení zdrojových kódů od standardního (též proprietárního či krabicového) software. Náš klient se v jejím průběhu stihl třikrát přejmenovat. Začínali jsme s firmou VEMA, pak Solitea a koncovku hráli za skupinu Seyfor. Celý příběh je zajímavý ve dvou rovinách. Předně svým meritem, když ukázal, že ani pod roušku svaté války s vendor-lockem nelze schovávat drasticky nepřiměřená opatření. Druhak je exemplárním případem toho, co všechno je na českém systému přezkumu veřejných zakázek špatně a jak moc houževnatý musí být dodavatel, aby postupně odrazil nepřízeň zadavatele, pak soutěžního úřadu a nakonec i nižších soudů. Je to procházka peklem, ze které vyjdou živí jen ti nejotrlejší. Takovým v INDOCu podáváme pomocnou ruku.
V minulém týdnu jsme obdrželi rozsudek Nejvyššího správního soudu, který pohřbil kasační stížnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Potvrdil opakovaný rozsudek Krajského soudu v Brně a celý případ definitivně končí. Já jej pro přehlednost shrnu od začátku. Ať to máme na jednom místě. Přestože opakuji jen nejnutnější, pro kontext důležité informace, vzniknul z toho docela macek. Kdo příběh zná a chce očima prolétnout pouze finální rozsudky, může rovnou kliknout na jednu ze spodních kapitol.
Obsah článku
Zakázka Ministerstva dopravy na personální informační systém
Začínáme v létě roku 2018, kdy Ministerstvo dopravy vyhlašuje veřejnou zakázku na dodávku a provoz personálního informačního systému. V zadávacích podmínkách se mimo jiné objevuje požadavek (viz čl. 9.5 návrhu smlouvy), aby vítěz tendru odevzdal ministerstvu kompletní zdrojové kódy všech počítačových programů. Podmínka nemíří na upravované nebo zakázkově vyvíjené části, ale na systém jako celek. Pokud má někdo z dodavatelů aplikaci personalistiky hotovou, jakože mnozí mají, většinou ji použije, a upraví či doprogramuje na míru pouze ty části, u kterých je to nutné kvůli specifickým potřebám zákazníka. Rozhodně se kvůli jednomu ministerstvu nebo jinému státnímu zákazníkovi neprogramuje celý nový personální a platový software takříkajíc na zelené louce, tedy na zakázku.
A nikdo z výrobců svůj vypiplaný software nevydá jen tak na pospas ministerským úředníkům. Microsoft samozřejmě nevydá zdrojové kódy svého Navisionu. SAP nikdy nevydá zdrojové kódy svého systému ERP. Stejně tak čeští výrobci, ke kterým patří třeba OKSystem, Seyfor/VEMA, ICZ nebo Asseco nevydají zdrojové kódy svých systémů. Úspěšně je prodávají desítkám tisíců dalších zákazníků a jsou jejich hlavním komerčním artiklem. Vyvíjejí se v režimu programování ve velkém, neustále se zdokonalují. Navíc zdrojový text sám o sobě zdaleka nestačí k výrobě funkční aplikace. Musíte mít mnoho dalšího, včetně celého analytického, vývojového a specifického kompilačního prostředí, verzovní a koordinační systém, tisíce modulů, kompetentní programátory atd. Jiný subjekt, ať již ministerstvo samotné nebo ministerstvem najatí partyzáni, nedokážou pouze na podkladě držby zdrojového kódu navázat na letitou práci vývojové firmy.
Pokud by šlo o software na zakázku, pak o nároku na poskytnutí 100% zdrojových kódů není sebemenších pochyb. Jde-li ovšem z 90% o existující standardizovaný software, a pouze okrajové funkcionality jsou doprogramovány, nelze zdrojové kódy ke standardní aplikaci požadovat.
Nicméně ministerstvo si tuhle věc rozmluvit nenechalo a obhajovalo svou soutěž s falešným cílem zabránit tzv. vendor-lock situaci, kdy objednatel je rukojmím dodavatele, který mu na zakázku naprogramoval jeho informační systém a později se k němu nechová tak, jak by si objednatel představoval. Odkazovalo se přitom na možnost alternativního vyhovění soutěžním podmínkám, a to tím způsobem, že vítěz tendru prokáže existenci minimálně 3 nezávislých a vzájemně nepropojených subjektů, které jsou oprávněny nabízený software upravovat. To by v očích ministerstva mohlo nahradit předložení zdrojových kódů.
Opět jsme ministerstvu trpělivě vysvětlovali, že partneři výrobců software sice mohou instalovat, nastavovat a konfigurovat jejich aplikace, ale nemohou začít měnit anebo přeprogramovat základní software. Že by to znamenalo vznik různých nekompatibilních verzí, chaos a nakonec mnohem víc škody než užitku. Nadto jsme zdůrazňovali, že samotná existence partnerů nezaručuje, že se budou v budoucnu účastnit případných navazujících zadávacích řízení. Vztahy mezi výrobci software a jejich smluvními partnery toto přirozeně potlačují. Nikdo si nepodřeže větev sám pod sebou tím, že si „vyrobí“ konkurenci z vlastních partnerů.
Skončilo to podle očekávání: my jsme podali námitky a následně návrh na přezkum zakázky k ÚOHS. Ministerstvo podepsalo smlouvu s jediným účastníkem soutěže, firmou OKSystem, který se poskytnutí zdrojových kódů vyhnul s využitím možnosti naslibovat existenci nezávislých partnerů. Ve skutečnosti žádné partnery ministerstvu nepředložil, protože ministerstvo je po něm nakonec ani nechtělo. To jsme se ale dozvěděli až časem na podkladě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Řízení před ÚOHS
Orgán dohledu se s prošetřováním zakázky dvakrát nepáral. Argumentaci proti odevzdávání zdrojových kódů celého standardního (proprietárního) software en bloc odmítl a průzkum trhu, po jehož provedení by mohl posoudit míru zásahu do hospodářské soutěže v daném odvětví, cynicky odmítl udělat. Na kvalitu prvoinstančního rozhodnutí si může udělat názor každý sám, já cituji vybrané perly spíše pro pobavení:
Úřad uvádí, že prověřovanou smluvní podmínku neshledal jako diskriminační ani jako rozšiřující definici proprietárního software, ale pouze jako možnou podmínku stanovenou za účelem zajištění zákonného postupu zadavatele v budoucnosti.
Pro posouzení případu není rozhodující dosavadní praxe dodavatelů při nakládání s proprietárním systémem, ale ta skutečnost, zda účast v zadávacím řízení je pro ně natolik zajímává, že budou akceptovat zadávací podmínky a v této souvislosti třeba i změní svoji „zažitou“ praxi při nakládání s proprietárním systémem.
Úřad připouští, že zadavatelem nastavené zadávací podmínky jsou v šetřeném případě do značné míry omezující, kdy tyto podmínky mohou cílit k určitému typu dodavatelů, pro něž v účasti v zadávacím řízení nebrání obava ze ztráty nebo zmaření svého know how.
Úřad rovněž neprováděl důkaz, zda je míra omezení potenciálních dodavatelů „přiměřená“ užitné hodnotě, kterou zadavatel tímto postupem získá, či zdali „výhoda“ při uplatnění požadavku zadavatele na poskytnutí zdrojových kódů není toliko jen hypotetická.
Co se týče návrhu na provedení důkazu nabídkami, Úřad uvádí, že v šetřeném případě zadavatel obdržel nabídku jednoho dodavatele. Uvedená okolnost s ohledem na výše uvedené však nemá žádný vliv na závěry Úřadu, neboť počet obdržených nabídek jakkoliv nerozhoduje o zákonnosti či protiprávném postupu v zadávacím řízení, a tudíž „počet“ obdržených nabídek není v šetřeném případě relevantním údajem.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. S0361/2019/VZ z listopadu 2019
Ve druhém stupni se po podaném rozkladu neodehrálo nic zajímavého. Předseda úřadu (tehdy ještě Petr Rafaj) podržel své úředníky a přidal jen drobná vylepšení odůvodnění. Například k průzkumu trhu dodal toto:
I kdyby tedy snad případným šetřením Úřad zjistil, že všichni navrhovatelem jmenovaní dodavatelé nepodali nabídku právě proto, že nebyli ochotni akceptovat zadavatelem zvolené způsoby předcházení vendor lock-in efektu, nemohlo by to na výsledku správního řízení ničeho změnit.
Rozhodnutí o rozkladu sp. zn. R0215/2019/VZ z února 2020
Tím přezkum zakázky orgánem dohledu skončil a zadavateli nic nebránilo podepsat smlouvu s dodavatelem, jenž jako jediný podal nabídku.
První přezkum Krajským soudem
Pokračovali jsme žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Od počátku bylo zjevně, že její rozsouzení bude mít dalekosáhlé dopady napříč celým odvětvím veřejných zakázek s informačními systémy. Po jedné urgenci a asi tak dvou letech od podání se jí začal věnovat senát s předsedou Mgr. Milanem Procházkou a soudci JUDr. Ing. Vendulou Sochorovou a Mgr. Karlem Černínem. Zdálo se, že soud narušení hospodářské soutěže vnímá vážněji. Vzápětí se to potvrdilo, když soudci rozhodli, že napraví vážný nedostatek ÚOHS a provedou test relevantního trhu vlastní cestou. Během pár měsíců se ve spisu objevila vyjádření většiny výrobců velkých aplikačních systémů, zvláště těch s vazbou na ekonomiku a personalistiku. Obsah vyjádření byl konzistentní – firmy se nechávaly slyšet, že k jejich vlastnímu aplikačnímu SW zdrojové kódy nikdy nikomu nedají. Těšili jsme se na rozsudek s legitimním očekáváním, že tohle nemůže dopadnout špatně. Dopadlo.
Žaloba byla zamítnuta a soudci nám v rámci odůvodnění vysvětlili, že nastavené podmínky nejsou bezdůvodně příliš omezující, že by vylučovaly účast drtivé většiny subjektů působících na trhu. Nechápali jsme, o čem mluví. Vyjádření naprosté většiny výrobců přece hovořila jinak. Několik týdnů poté jsme obdrželi rozsudek s písemným odůvodněním a zalapali po dechu podruhé. Čemu jsme nemohli přijít na kloub, mělo zcela banální rozuzlení – soud prostě ohnul interpretaci důkazů, aby vyhovovala kýženému výsledku. Nic víc, nic míň se nestalo. Tak jednoduché to je.
Na základě provedeného šetření trhu soud dospěl k závěru, že podmínky nastavené zadavatelem byly pro tyto společností splnitelné.
Rozsudek KSB 30 Af 23/2020 – 144 z února 2022
Co v průzkumu trhu uvedli jednotliví výrobci software a jakým způsobem si jejich odpověď „uzpůsobil“ soud, jsem dopodrobna popsal v únoru 2023. Článek Svatá válka proti vendor locku má další oběť. Soud ohnul důkazy, aby podržel ÚOHS v kauze zdrojových kódů proprietárního software ovšem pouze nalinkuji. Zvěrstva v něm citovaná zaslouží zapomnění a nejsou ani hodna vstoupit do dnešního souhrnu.
První přezkum Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud prošel odpovědi dodavatelů, na kterých KSB vystavěl svůj benevolentní závěr o tom, že hospodářská soutěž nebyla narušena až tak vážně, a dospěl ke zcela opačnému závěru:
Na základě provedeného šetření krajským soudem nelze učinit jednoznačný závěr o tom, nakolik byla hospodářská soutěž omezena. Vzhledem k tomu, že krajský soud založil své závěry na zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, došlo v řízení před krajským soudem k jiné vadě řízení dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek NSS 2 As 87 / 2022 – 71 z října 2023 z listopadu 2023
NSS svůj rozsudek uzavírá úvahou, podle níž není úlohou správního soudu nahrazovat činnost správního orgánu, a tedy za něj neměl provádět šetření trhu. Pokud při opakovaném projednání KSB setrvá na svém právním názoru o potřebě šetření trhu provést, nezbývá, než předchozí rozhodnutí ÚOHS zrušit a věc mu vrátit jako správnímu orgánu k došetření.
Opakovaný přezkum Krajským soudem
V opakovaném řízení brněnský krajský soud respektoval závěry nadřízeného soudu a svůj postoj k požadavku zdrojových kódů diametrálně přehodnotil. Nemá smysl, abych myšlenky KSB přepisoval svými slovy, cituji podstatné:
Soud na rozdíl od žalovaného nevnímá shora uvedené okolnosti jako irelevantní. Požadavek zadavatele na svěření licencí a oprávnění k softwarovému řešení (včetně zpřístupnění zdrojových kódů) do jeho rukou, případně do rukou nezávislých a nepropojených dodavatelů je natolik zásadní podmínkou, že její význam nelze bagatelizovat tím, že závisí jen na podnikatelském rozhodnutí dodavatele, zda mu přizpůsobí svoji podnikatelskou strategii či nikoliv. Ochrana výsledků dlouhodobého vývoje softwarového řešení je oprávněným a legitimním postojem řady (většiny) hlavních dodavatelů personálních informačních systémů. Nebýt této ochrany, tak je otázkou, zda a za jakých podmínek by společnosti vytvářející software mohly působit na trhu a zda by vůbec srovnatelně komplexní softwarové řešení mohlo kdy vzniknout. Kdo by se rozhodl vynaložit nemalé náklady na dlouhodobý vývoj, údržbu, aktualizace, úpravy a zajištění podpory pro komplexní softwarový systém, pokud by měl následně klíčové části software svěřit do rukou jiné osoby? Nelze proto zcela ignorovat hospodářskou realitu a odbýt výhrady žalobkyně (a potažmo i ostatních potencionálních dodavatelů) s tím, že se musí přizpůsobit poptávce veřejných zadavatelů, pokud hodlají usilovat o veřejné zakázky.
Samotná „ochrana před vendor lock-in“ však nezajistí naplnění potřeby veřejného zadavatele na dodání personálního informačního systému. Při hodnocení přiměřenosti sporných zadávacích podmínek proto nelze zcela odhlížet od povahy předmětu veřejné zakázky a situace na dotčeném relevantním trhu (počet potencionálních dodavatelů, způsob vývoje a distribuce jejich produktů, převažující obchodní modely apod.).
Je zjevné, že na trhu působí pouze omezené (byť nikoliv zanedbatelné) množství potenciálních dodavatelů software (personální informační systém). Jak již bylo uvedeno, sporné zadávací podmínky představují natolik zásadní požadavek, že pro velkou část dodavatelů mohou být nepřijatelné. V dané podobě proto představují zadávací podmínky zajišťující ochranu zadavatele před proprietárním uzamčením natolik zásadní omezení, že mají potenciál podstatně omezit nebo dokonce úplně vyloučit hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku. Indicií k tomu, že zadávací podmínky mohly být v projednávané věci stanoveny nepřiměřeně je navíc i skutečnost, že v dané věci podal v zadávacím řízení svoji nabídku pouze jediný uchazeč. Právě proto je třeba pečlivě zvážit, zda „neexistují jiné mírnější prostředky, jimiž by bylo možné bránit dopadům vendor lock-in efektu a soutěž zajistit (např. stěžovatelkou zmiňovaný přenos dat do nového systému) a zda zvolené omezení skutečně povede k požadovanému výsledku, zajištění hospodářské soutěže v budoucnu“ (bod 23 zrušujícího rozsudku čj. 2 As 87/2022-71). Přitom se nelze omezit pouze na abstraktní posouzení napadených zadávacích podmínek, aniž by byla zhodnocena jejich přiměřenost také z hlediska povahy předmětu veřejné zakázky a situace na relevantním trhu.
Pokud si tedy žalovaný položil otázku, zda sporné zadávací podmínky jsou přiměřené zadavatelově snaze o ochranu před vznikem stavu vendor lock-in a jeho následky, nemohl se obejít bez základní znalosti o tom, jaký vliv mohou mít tyto požadavky na chování potencionálních dodavatelů. Posouzení přiměřenosti nelze provést bez znalosti toho, zda vůbec jsou dotčené zadávací podmínky pro potencionální dodavatele akceptovatelné a nevylučují z účasti v zadávacím řízení drtivou většinu subjektů působících na trhu, jaké jsou důvody nepřijatelnosti zadávacích podmínek apod. Dále se měl žalovaný zaměřit i na otázku, zda stanovené omezující podmínky vůbec mohly naplnit svůj účel, tj. reálně zajistit účast více dodavatelů při zadávání navazujících veřejných zakázek a zamezit tím vzniku nebo důsledkům stavu vendor lock-in.
Podle názoru soudu ale ani snaha o vyhnutí se vendor lock-in nemůže a nesmí vést k úplnému popření účelu zadávacího řízení, kterým je primárně výběr dodavatele veřejné zakázky transparentním a nediskriminačním způsobem a zajištění rovné soutěže a hospodárného vynakládání veřejných prostředků. Proto i v těchto případech je třeba zkoumat, zda zadávací podmínky nejsou zcela zjevně nepřiměřené a zda jsou způsobilé dosáhnout sledovaného cíle.
Rozsudek KSB 30 Af 23/2020 – 202 z dubna 2024
Konečný přezkum Nejvyšším správním soudem
S takovým rozsudkem se ovšem nechtěl smířit ÚOHS. Sice záhy po jeho obdržení (byť v souladu se špatným zákonem) zastavil pro bezpředmětnost přezkumné správní řízení, čímž byly definitivně zmařeny jakékoliv naděje prvotního stěžovatele na došetření veřejné zakázky, sám ovšem neváhal věnovat čas, energii a mnoho úsilí ve snaze zbavit se nepohodlného rozsudku. Sepsal kasační stížnost, která nutně působila špatným dojmem. Okatá účelovost, překrucování okolností, místy polopravdy. Neměl bych s tím sebemenší problém, kdyby to nebyl právě úřad, který dlouhodobě tíhl ke kritice podobných praktik v námitkách a návrzích dodavatelů. Jak vidno, teče-li do bot úřadu, neštítí se jít v podobných botách.
Rozsudek NSS trpělivě krok za krokem rozbíjí argumentaci nepřezkoumatelnosti a další tvrzení z kasační stížnosti. Nic, co by stálo za rozsáhlou citaci. K samotnému meritu potom do pár odstavců hezky shrnuje podstatné:
Lapidárně řečeno, přiměřenost omezení zadávacích podmínek nelze hodnotit bez znalosti zásadních skutkových okolností; jejich zjištění je proto nejprve nutné doplnit. Teprve následně lze posoudit, zda je zvolené omezení způsobilé dosáhnout kýženého cíle a zda k němu nemohou vést jiné, mírnější prostředky. Pokud tedy stěžovatel namítá, že v rámci rozhodnutí předsedy stěžovatele již posouzení přiměřenosti předmětného omezení hospodářské soutěže provedl, je tato námitka nepřípadná, neboť tak učinil na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Na základě závěrů uvedené judikatury nelze stěžovateli přisvědčit, že pro zajištění zákonnosti zadávacích podmínek, které omezují hospodářskou soutěž, bez dalšího postačí naplnění hypotézy stanovené v § 36 odst. 1 ZVZ. Povinnost zadavatele stanovit zadávací podmínky v souladu s právními předpisy není vyčerpána tím, že zadavatel sleduje legitimní cíl, na jehož základě lze omezit hospodářskou soutěž, ale je nezbytné i v rámci daného omezení vyhodnocovat, zda zadávacími podmínkami nejsou porušeny základní zásady zadávání veřejných zakázek vč. zásady přiměřenosti ve smyslu § 6 odst. 1 ZVZ.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil související námitky, které se týkají faktické nemožnosti zadavatele dosáhnout dané přiměřenosti, jelikož nemůže předvídat obchodní rozhodnutí potenciálních dodavatelů. Nejvyšší správní soud k tomu upozorňuje, že povinnost zadavatele zajistit přiměřenost zadávacích podmínek omezujících hospodářskou soutěž nespočívá v tom, že obsahem zadávacích podmínek skutečně a bez dalšího zajistí dosažení kýženého cíle, nýbrž v tom, že zadavatel nastaví podmínky tak, aby k tomuto cíli bylo možno dospět a aby k němu vedla nejméně omezující cesta. Zadávací podmínky přirozeně nemohou predikovat chování potenciálních dodavatelů z hlediska jejich vůle se zadávacího řízení účastnit. Takový požadavek je nerealistický a je třeba zdůraznit, že jej výše uvedená rozhodovací praxe ani napadený rozsudek neobsahují. Obsahem povinnosti zadavatele je zajištění toho, že zadávací podmínky nebudou excesivně a bezdůvodně omezovat účast potenciálních dodavatelů na zadávacím řízení, nýbrž budou zabezpečovat příležitost pro volnou a efektivní soutěž dodavatelů, prostřednictvím níž bude možné dosáhnout hospodárného nakládání s prostředky z veřejných rozpočtů.
Argumentace stěžovatele týkající se otázky, zda se potenciální dodavatelé chtějí či nechtějí účastnit zadávacího řízení, je tak zcela nepřípadná, neboť jejich vůle není pro zákonnost zadávacích podmínek nijak rozhodná. Ostatně, jak sám stěžovatel uvádí, na faktickou účast dalších dodavatelů v zadávacím řízení (potažmo na výsledné zadání veřejné zakázky některému z nich) mají zásadní vliv okolnosti, které zadavatel nemůže ovlivnit. Rozhodná je naopak otázka, zda podmínka, pro kterou se potenciální dodavatelé nemohou zadávacího řízení účastnit, je nastavená přiměřeně.
Má-li stěžovatel za to, že krajský soud zasáhl do právní jistoty účastníků hospodářské soutěže tím, že v napadeném rozsudku uvedl, že zadavatelé mají povinnost primárně chránit práva duševního vlastnictví vlastníků softwaru, pak kasační soud uvádí, že takové závěry z napadeného rozsudku nevyplývají. Krajský soud pouze zdůraznil, že ochrana veřejných rozpočtů není jediný zájem, který je třeba v zadávacím řízení chránit, a že zadavatelé nesmí rezignovat na zajištění příležitosti pro volnou soutěž dodavatelů.
Rozsudek NSS 3 As 120/2024 – 81 z června 2025
Závěr
Z vytvořené judikatury je patrné, že ÚOHS bude muset podporovat zadavatele ve svaté válce proti vendor-locku přiměřenějšími cestami, které budou ohleduplnější k případnému omezení tržního prostředí, respektive hospodářské soutěže. To je jistě dobrá zpráva pro trh dodavatelů standardního software.
Pro uchazeče o veřejné zakázky je příběh dobrou ilustrací toho, že má smysl bojovat do konce, i když prvotní studené sprchy z půdy ÚOHS jsou nepříjemné. Že má smysl ohradit se i proti rozsudkům nižších soudů, když se zrovna kapitálně nepovedou. Cesta je to dlouhá a trnitá, o to sladší je však případné vítězství na jejím konci. Zde je na místě poděkovat Honzovi Tomíškovi, že od toho neutekl ani v nejtemnějších chvílích a nechal nás dělat svou práci.
Poslední odstavec věnuji soutěžnímu úřadu, který mohl celé kauze zabránit, případně ji od samého počátku řešit moudřeji a předvídatelněji. Aktuální předseda Petr Mlsna u začátku nebyl. Je to ale on, kdo poslední dobou často mluví o nutnosti zdrženlivého rozhodování, vyhýbání se složitým a krkolomným právním úvahám, odklonu od scholastických debat. Přesto v naší praxi i nadále narážíme na rozhodnutí ÚOHS, která obsahují kuriózní právní konstrukce a myšlenkové vývody. Podobně pozorujeme i určitou explozi velmi tvůrčích a novátorských výkladů v rámci metodické činnosti úřadu, příspěvků jeho lidí na konferencích a odborných akcích. Odvážné teze, kterým ovšem nezřídka chybí dotažení do konce, jsme teď hodně slyšeli k některým aspektům jednacího řízení s uveřejnění, k posuzování kvalifikace získané v horizontálním sdružení, k hodnocení nabídek podle kritérií navazujících na kvalifikaci atd. Mám trochu strach, že v tomto podhoubí vyrostou kauzy až nápadně podobné té, o které jsem dnes psal. Za sebe udělám vše pro to, aby se tak nestalo.