Chtěli INDOC profesně a ekonomicky zlikvidovat. Šikanu státu a advokátní komory zastavily až soudy. Pravomocně!


Zdá se vám titulek přehnaný? Věřte, že realita našich posledních tří let byla ještě děsivější. Ukázkově zakleknuti bojovali jsme o přežití našeho podnikání. A jak už to s námi bývá, má tenhle příběh všechno. Úřednickou mstu, šlendrián policie, bezohlednost ctihodné profesní komory, státního zástupce servilního vrchnosti, ale i soudy, co neztratily zdravý rozum a odvahu rozhodovat férově.

Na začátku všeho byla stereotypní msta úředníka Ministerstva vnitra, který neunesl naši snahu o prošetření jím organizované veřejné zakázky. Vít Šťastný, ředitel odboru legislativy a koordinace předpisů, na nás ke konci roku 2017 podává oznámení o podezření ze spáchání přestupku. Měli jsme se ho dopustit tím, že zastupujeme našeho klienta ve veřejné zakázce a pomáháme mu s námitkami. Následně přišlo ke slovu Ministerstvo spravedlnosti. Tam bohužel svou kompetenci nad právnickými profesemi pojímají dost úzce a evidentně slouží spíše zájmům České advokátní komory. Jako kdyby nikdo jiný s oprávněním poskytovat právní služby ani neexistoval. Vedoucí oddělení právnických profesí Ivana Zakarová přestupek neprošetřovala a věc sprovodila ze svého stolu tak, že původní podání rovnou přetavila v trestní oznámení a šoupla jej orgánům činným v trestním řízení.

Do této chvíle se vlastně nestalo nic nového. Podobných snah o naši kriminalizaci jsme v minulosti zažili vícero. Policie je vždy zastavila a odložila s tím, že o neoprávněný výkon advokacie v žádném případě nejde. Jenže tentokrát oznámení přistálo na stole snaživému policajtovi a horlivému státnímu zástupci. Kdosi nám jejich angažovanost komentoval tak, že si holt nedovolí pochybovat o trestňáku ze samotného ministerstva spravedlnosti. Vrhli se do materie a sesypali na hromádku vybranou stovku sporů, které jsme v uplynulých deseti letech za naše klienty iniciovali na půdě ÚOHS. Záhy nás obvinili a nakonec došlo i na obžalobu. Strávili jsme spolu překrásný rok a půl, ve kterém vyšetřovatel Lukáš Pilař a dozorující státní zástupce Jakub Matocha chodili v klidu do zaměstnání a plodili jeden svérázný výmysl za druhým. My se přitom každý den budili s nejistotou, jestli nám tahle policejně-prokurátorská mafie zničí podnikání, které skoro čtvrt století budujeme na profesionalitě služeb a důvěře našich zákazníků. Babrat se v tom nestojí za nic, ale vrátím se k jedné třešničce na dortu, která zrůdnost počínání této dvojice dokládá nejlépe.

Záhy po začátku vyšetřování se reprezentanti OČTŘ rozhodli, že potřebují do spisu dostat vliv a názory České advokátní komory. Dobře přitom věděli, že z prostředí této organizace vzešla některá z předchozích trestních oznámení na nás a že jsme svým způsobem v konkurenčním postavení, když usilujeme o stejné zákazníky. Nikdo totiž nebrání zadavatelům ani dodavatelům veřejných zakázek brát si na pomoc jak advokáty tak nezávislé poradce či konzultanty. Matochu s Pilařem nic z toho nezastavilo, předali ČAKu podstatnou část dokumentů z vyšetřovacího spisu a požádali advokátní komoru o právní posouzení naší činnosti. Komora neváhala a vyjádřila se vskutku ukázkově – bila se za byznys svých členů jako lev a kopala do nás, co papír unesl. O nějakém nestranném nebo nezávislém posouzení věci nemohla být z podstaty věci řeč. Jenže tím to neskončilo.

Tehdejší vedení České advokátní komory neodolalo pokušení a citlivé informace ze živého spisu, včetně těch osobních, proti nám okamžitě zneužilo. Spustili veřejnou dehonestační kampaň. Publikovali na webu komory články, ve kterých o nás mluvili jako o šmejdech, doporučovali, aby s námi nikdo nespolupracoval, zmiňovali naše vyšetřování atd. V místy až vulgárních textech se dalo najít všechno – pomluva, zastrašování, nekalá soutěž, nadřazenost, zneužití postavení, absenci jakékoliv důstojnosti či slušnosti nevyjímaje. Jeden článek byl nepodepsaný a v komoře nenašli odvahu přiznat jeho autora, ani když se věc začala prošetřovat. Autorem druhého byl Tomáš Sokol, tehdejší místopředseda ČAK. Problém je, že většina lidí vnímá Českou advokátní komoru jako zastánce a obhájce pravdy a spravedlnosti. Jenže přinejmenším v našem případě se projevila jako obyčejná lobbistická organizace, která hájí výhradně zájmy svých členů. A to poměrně bezohledně. Ať to stojí, co to stojí. Pomáhá jí k tomu rozpočet nějakých 300 milionů korun, které do ní musí všichni advokáti každý rok povinně nasypat. Lhostejno, zda souhlasí s názory a chováním jejího vedení nebo ne. Když si na vás zasednou bafuňáři s takovýmhle výtlakem, čelíte brutální přesilovce a jde do tuhého. Naše situace se v tu chvíli dala nazvat likvidační a bezvýchodnou.

S hlubokým přesvědčením o tom, že děláme svou práci správně, začali jsme stavět obranu. Papír po papíru, argument po argumentu, schůzku po schůzce, desítky, stovky hodin, dnů, týdnů práce, kdy vynakládáte energii, čas i peníze na odrážení zlovůle státu a dalších lidí, kteří vám jdou po krku. Záhy přišel první úspěch. Soud vydal předběžné opatření, kterým České advokátní komoře nařídil odstranit hanlivé články z jejího webu. Projednání naší občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti ještě běží, ale s ohledem na výsledek trestní větve vyhlížíme její brzký úspěch. Samozřejmě, že naši klienti si mezitím článků ČAKu stihli všimnout, respektive řada našich fandů (závist si musíte zasloužit) jim odkazy na ně servírovala až pod nos. Ke cti všem jde, že se nenechali zastrašit a vyjádřili nám plnou podporu. Děkujeme, pracujeme pro vás rádi!

Reprezentanti OČTŘ mezitím v klidu makali a dotáhli věc do obžaloby. Jejich argumentace vypadala zhruba takto:

  • Smíte poskytovat komplexní poradenství uchazečům o veřejné zakázky, ale nesmíte podávat stížnosti k ÚOHS a zastupovat před ním své klienty, to už by byla advokacie.
  • Poradenství zadavatelům ovšem můžete dělat včetně zastupování před ÚOHS, jelikož je to tak psáno přímo v zákoně o zadávání veřejných zakázek.
  • Živnostenské oprávnění poskytování služeb při výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek a další služby obdobné povahy se vztahuje pouze na zadavatele, nikoliv na vaši práci pro uchazeče. Pomoc dodavatelům nelze vnímat jako další služby obdobné povahy.

Urputná snaha zavděčit se Ministerstvu spravedlnosti a České advokátní komoře vyvrcholila takto okatě krkolomnou snahou nasadit na nás paragraf neoprávněného podnikání takříkajíc za každou cenu. Obranu jsme nadále stavěli logických a konzistentních argumentech. Především jsme vysvětlovali, že nevystupujeme jako advokáti, nikoho neuvádíme v omyl a naše práce pro uchazeče o veřejné zakázky je komplexní a nespočívá zdaleka pouze v jejich zastupování před ÚOHS. Že naopak nezastupujeme u soudů ani nesepisujeme smlouvy na plnění zakázek. Že není možné, aby zadavatelé mohli být zastupováni poradenskými firmami a dodavatelé nikoliv. Že přezkumné řízení vedené antimonopolním úřadem řeší potenciální pochybení zadavatelů, nikoliv dodavatelů, které zastupujeme. Ti nejsou podezřelí z přestupku a nejde o jejich obhajobu, nehrozí jim tresty, sankce ani nic jiného.

A soudy naši obranu podpořily. V první instanci nás zprostil Obvodní soud pro Prahu 6, který konstatoval, že žalované skutky nejsou trestnými činy. A odvolání státního zástupce pak zamítl i Městský soud v Praze. Žádný ze soudů neuznal ani jeden argument obžaloby. Řečí fotbalového fanouška výsledek 10:0. Rozhodly o naší nevinně bez jakýchkoliv pochybností. Takříkajíc na první dobrou. Právní posouzení a odůvodnění je logicky trochu preciznější v odvolacím rozhodnutí, nicméně i to prvoinstanční obstálo a nebylo mu nic vytýkáno. Níže pár nejzajímavějších citací.

Z prvoinstančního rozsudku 3T 82/2021 vyneseného dne 3. 2. 2022 Obvodním soudem pro Prahu 6:

Oba obžalovaní podnikají v rámci živnosti volné dle živnostenského zákona, s předmětem podnikání služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy. Z Nařízení vlády o obsahových náplních jednotlivých živností se jedná mimo jiné o poskytování služeb při výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek a další služby hospodářské povahy.

Je tak nutné posoudit, zda lze pod tzv. další služby hospodářské povahy zahrnout i služby dodavatelům ucházejícím se o veřejné zakázky. Státní zástupce zastává striktní výklad tohoto ustanovení, tedy že obžalovaní jsou oprávněni zastupovat toliko zadavatele veřejných zakázek, zatímco jednotlivé soutěžitele pouze advokáti, avšak soud se s takovým výkladem neztotožňuje, neboť charakter služeb poskytovaných zadavatelům i dodavatelům je obdobný.

Obžalovaní tak poskytují svým klientům zejména technické, obchodní a administrativní služby, přičemž zastupování ve správních řízeních na tyto služby navazuje. Je pravdou, že zastupování v územních či stavebních řízení, u přepisů v registru motorových vozidel, v řízení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem u katastrálního úřadu, které jsou rovněž řízeními správními, nemusí být zastoupení nutně vždy advokátem.

Je třeba rozlišovat mezi výkonem advokacie a poskytováním právních služeb, jak vyplývá z výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 5Tdo 209/2011 ze dne 30.3.2011, které je širší a jsou jej oprávněni poskytovat i jiné osoby než advokáti. Soud zde spatřuje obdobu s činností realitních makléřů, kteří jsou rovněž oprávněni k poskytování právních služeb v souvislosti s prodejem nemovitostí.

Rozhodnutí odvolacího soudu 9 To 104/2022 vynesené dne 10. 5. 2022 pak dodává:

Obžalovaní nejednali v rozporu se zákonem, pokud v řízeních podle zák. o veřejných zakázkách zastupovali na základě plných mocí jednotlivé dodavatele. Ani v případě zadávacího řízení, tito nejednali v rozporu se zákonem. Není důvodu dospět k závěru o tom, že by obžalovaní nemohli dle zák. o veřejných zakázkách dodavatele vůbec zastupovat.

Odvolací soud na rozdíl od odvolatele (pozn. autora – státní zastupitelství) nemá za to, že absence úpravy možnosti dodavatele nechat se zastoupit v zák. o veřejných zakázkách, tuto možnost vylučuje. Naopak tato námitka odvolatele by znamenala, že dodavatel může být zastoupen pouze a jedině advokátem, což ani jeden ze zmíněných zákonů nestanovuje a jedná se toliko o výklad odvolatele.

Nalézací soud zcela správně odkázal mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2011, v němž se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k rozdílu mezi výkonem advokacie jakožto činností svěřenou toliko osobám advokátů a evropských advokátů a širším poskytováním právních služeb, jež jsou vedle advokátů oprávněni ve smyslu § 2 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii poskytovat i další osoby, jimž zvláštní zákon svěřuje oprávnění poskytovat právní služby. Poskytování právních služeb tedy předně nelze ztotožňovat s výkonem advokacie, když v důsledku uvedeného postupu by byla na místě kriminalizace činnosti mnoha dalších subjektů (např. notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců, daňových poradců, realitních makléřů atd.) jako trestného činu neoprávněného podnikání. Dle Nejvyššího soudu ČR přitom „…právní předpisy pracují i s jinými pojmy, které se vztahují k výkonu určitých konkrétních činností právní povahy, popř. které mají právní význam (např. právní pomoc, právní poradenství, konzultační a poradenskou činnost, sepisování listin apod.), a proto je třeba se z těchto hledisek podrobně zabývat činností obviněné…“

Z provedeného dokazování dále vyplývá, že zastupování klientů – dodavatelů v zadávacím řízení bylo součástí komplexního balíčku služeb nabízených jednotlivým společnostem. Činnost obžalovaných zahrnovala zejména asistenci v rámci celého zadávacího řízení a procesu, který mohl a nemusel končit i řízením u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jež vykonává dozor nad dodržováním pravidel stanovených zák. o veřejných zakázkách a zadávacími podmínkami pro veřejné zakázky. Je především zřejmé, že obžalovaní se neprezentovali jako právní profesionálové a obsahem jejich činnosti bylo jak zastoupení klienta v řízení u ÚOHS, tak rovněž činnost směřující k zajištění úspěchu klienta při získávání veřejných zakázek.

Odvolací soud poukazuje na charakter samotného přezkumného řízení před ÚOHS, kdy návrh na jeho zahájení je pouhou iniciací dozoru ÚOHS nad postupem zadavatelů a nejedná se o řízení, v němž by obžalovaní mohli vykonávat jakýkoli druh obhajoby či kvalifikovaného právního zastupování svých klientů.

Pokud jde tedy o posouzení právní otázky, na níž je postavena obžaloba a současně odvolání státního zástupce, tedy zda obžalovaní byli oprávněni své klienty zastupovat v řízení před ÚOHS, se odvolací soud ztotožnil jednoznačně se závěrem nalézacího soudu. Obsahovou náplní živnosti je dle Nařízení vlády č. 278/2008 Sb. o obsahových náplních jednotlivých živností “poskytování služeb při výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek a další služby obdobné povahy“, pod než lze jednoznačně činnosti obžalovaných poskytovaných dodavatelům v rámci procesu veřejných zakázek podřadit.

Rozsudek i rozhodnutí o odvolání se komplexně vypořádaly se související judikaturou Nejvyššího soudu. Jak s tou, kterou se na náš případ pokoušel napasovat státní zástupce, tak se zbývající, která byla evidentně přiléhavější a hovořila v náš prospěch. Snad tedy můžeme předvídat úspěch i pro případ eventuálního dovolání a budeme mít definitivně pokoj. Co ovšem tohle vítězství ve skutečnosti znamená? Vlastně jenom to, že nás stát nechá dál dělat svou práci a platit daně, ze kterých jsou dobře živi takoví Šťastní, Zakarové, Pilařové, Matochové atd. Děkujeme.

PS: Perlička na závěr – celá tahle sranda nás finančně přišla skoro na milion korun. Nemyslím ušlý zisk a propálený čas, kdy jsme mohli dělat něco produktivního, ale přímo vynaložené náklady na obhajobu a s ní související kroky. Kolik myslíte, že nám Ministerstvo spravedlnosti uhradí jako kompenzaci? Dle úsměvného advokátního tarifu maximálně pár desítek tisíc korun. Ano, takhle si tady žijeme :)