Prohlédněte si další kompletní texty rozsudků Krajského soudu v Brně, které se týkaly agendy veřejných zakázek a koncesí. Čtenářům našeho blogu je nabízíme včetně odůvodnění, která na úřední desce soudu zveřejňována nejsou. Zmiňujeme u nich i související rozsudky Nejvyššího správního soudu, pokud byly již vydány.
Co se týká úspěšnosti žalobců, ÚOHS z toho znovu nevychází zrovna nejlépe. Obhájil 13 kauz, tedy méně než polovinu z napadených. Prakticky to znamená, že 21 rozhodnutí bylo natolik nekvalitních, že je soudy musely zrušit.
- Rozsudky odpovídají nápadu kauz v roce 2011. V samostatném příspěvku je zpracován předchozí rok 2010.
- Jde o texty rozsudků, které poskytl Krajský soud v Brně na základě žádosti o poskytnutí informací.
- Rozsudky se týkají zákona č. 137/2006 Sb., pokud není výslovně uvedeno jinak.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 1/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 69/2012
Účastníci správního řízení jsou oprávněni namítat podjatost členů rozkladové komise
ÚOHS je povinen sdělit jména členů rozkladové komise.
Požadavek na doložení dispozice obalovnou již v nabídce je diskriminační.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R84,85/2010/JSl zrušeno.
Pokud jde o členy rozkladové komise, tak ne všichni jsou a ostatně ani nemohou být zaměstnanci žalovaného. Z povahy jejich činnosti, kterou je příprava návrhu rozhodnutí, je však nezbytné je za úřední osoby ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu považovat a účastníkům umožnit jejich podjatost namítat. Je-li za úřední osobu považován ten, kdo připravuje pouze podklady pro rozhodnutí, tím spíše jí musí být člen rozkladové komise, který připravuje přímo návrh rozhodnutí. Do sféry účastníka totiž může zasáhnout silněji, než ten, kdo pouze připravuje podklady a nebo ve věci činí jen procesní úkony.
Zdejší soud však nepovažuje členy rozkladové komise za „oprávněné úřední osoby“, jejichž jména by musela být ve spise uvedena ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu.
Nad rámec uvedeného považuje soud za nezbytné konstatovat, že pokud by žalobce o sdělení jmen členů rozkladové komise požádal, správní orgán by byl povinen mu tato jména poskytnout, a to proto, aby byla minimalizována rizika, která s sebou může případná podjatost osoby, podílející se na řízení, přinášet, je-li zjištěna až ex post. Pokud by tak neučinil, nemohl by totiž žalobce (účastník řízení) účinně uplatnit námitku podjatosti, kterou mu přiznává § 14 odst. 2 a § 152 odst. 3 správního řádu.
Soud má přitom rovněž za to, samotná skutečnost, že dodavatel vlastní obalovnu nebo že uzavřel s vlastníkem obalovny smlouvu o smlouvě budoucí na dodávku obalovaných směsí, zadavateli nijak nezaručuje kvalitu poskytnuté asfaltové směsi, a tedy řádné splnění zakázky; vzhledem k tomu není snížení počtu dodavatelů prostřednictvím tohoto zadavatelova požadavku namístě. Pokud mají požadavky na splnění technických kvalifikačních předpokladů zajistit, aby se o přidělení veřejné zakázky účinně ucházeli pouze ti dodavatelé, kteří jsou ve skutečnosti schopni po stránce technické a materiální tuto zakázku v případě jejich úspěchu v zadávacím řízení po přidělení veřejné zakázky též plnit, negarantuje podle soudu pouhé vlastnictví obalovny, případně uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s vlastníkem obalovny, že bude zakázka řádně splněna. Takovou garanci soud spatřuje spíše v předložení seznamu obdobných prací uskutečněných v posledních letech, který ostatně zadavatel rovněž požadoval. Právě z předloženého seznamu lze podle soudu zjistit, zda dodavatel byl schopen v obdobných dříve realizovaných zakázkách zajistit i spolupráci s obalovnou a poskytnout tak řádné a kvalitní plnění zakázky.
V rozporu se žalovaným tak soud nepovažuje za nutné, aby dodavatelé předmětné zakázky disponovali již ve fázi prokazování splnění kvalifikace obalovnou nebo smlouvou o smlouvě budoucí s vlastníkem obalovny. I dodavatelé, kteří tuto podmínku v době podání nabídky nesplňovali, totiž byli podle názoru soudu způsobilí veřejnou zakázku splnit v rozsahu i kvalitě požadované zadavatelem.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 3/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 9 Afs 53/2012
K zákonu č. 40/2004 Sb.
Lhůta pro zahájení správního řízení ex offo
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R89,91/2010/EKu zrušeno.
Soud přitom nesouhlasí s tím, že by bylo možné v souladu se ZVZ vést řízení toliko o správním deliktu zadavatele podle § 102 ZVZ, pro něž by se lhůta zakotvená v § 96 odst. 1 ZVZ neuplatnila. Naopak má za to, že řízení o správních deliktech zadavatelů podle § 102 ZVZ jsou nerozlučně spjata právě s řízeními o přezkoumání úkonů zadavatelů. Tento závěr jednoznačně plyne z § 101 odst. 3 ZVZ, který stanoví, že součástí rozhodnutí orgánu dohledu podle § 101 odst. 1 a 2 ZVZ (tj. rozhodnutí, jímž žalovaný shledal, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky porušil ZVZ) je uložení sankce podle § 102 ZVZ. Z toho tedy plyne, že o sankci podle § 102 ZVZ není vedeno žádné samostatné řízení, ale že je tato sankce ukládána přímo v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele a je jedním z jeho možných výsledků.
Jestliže tedy žalovaný v daném případě zahájil řízení o správním deliktu žalobce b) jakožto zadavatele, který shledal v tom, že zadavatel nedodržel postup stanovený v § 25 odst. 1 ZVZ, neboť nezadal vybudování parkovacích technologií a výstavby nových parkovacích míst v některém ze zadávacích řízení podle ZVZ a tuto veřejnou zakázku nezveřejnil na centrální adrese a v Úředním věstníku Evropské unie (delikt tedy byl spatřován v úkonu zadavatele), zahájil de facto řízení o přezkoumání tohoto úkonu zadavatele. Žalovaný byl tedy povinen takové
řízení zahájit ve lhůtě podle § 96 odst. 1 ZVZ. Opačný závěr, a tedy že bylo zahájeno toliko řízení o správním deliktu, resp. pokutě za něj, by byl obcházením zákona, konkrétně § 96 odst. 1 ZVZ. Tento zákon (ZVZ) totiž neumožňoval samotné zahájení řízení o správním deliktu zadavatele.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 8/2011
Vydán na základě rozsudku NSS 9 Afs 69/2010, na který krajský soud v citované části odkazuje.
Nepřípustnost nulové nabídkové ceny u jednoho z dílčích hodnotících kritérií
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R169/2007/Hr potvrzeno.
Nevyčíslení nákladů na položku s právy majetku uvedeného v rámci dílčího hodnotícího kritéria d) je proto podle názoru Nejvyššího správního soudu možno hodnotit jako porušení požadavků zadavatele na zpracování cenové nabídky a nesplnění povinných obsahových náležitostí takové nabídky pro absenci nabízené ceny dílčí služby, jdoucí proti samotnému smysl u zavedení tohoto hodnotícího kritéria ve veřejné zakázce. Není přitom rozhodné, že předmětný parametr d) fakticky představoval pouze marginální část veřejné zakázky. … Zahrnutí „nulových“ nabídek do dalšího hodnocení by tak podle názoru Nejvyššího správního soudu fakticky znamenalo zúžení čtyř dílčích hodnotících kritérií na tři, čímž by se výrazně posunul smysl celé soutěže. Takto jednající uchazeči by byli oproti ostatním zvýhodněni, neboť o ni sami by byli hodnoceni i za kritérium čtvrté (kritérium d/), zatímco ostatní uchazeči by obdrželi body pouze za kritéria tři. Takový postup však zcela zjevně odporuje § 6 ZVZ, neboť je v rozporu se základními zásadami transparentnosti, rovného zacházení a zákazem diskriminace. … Nejvyšší správní soud se přitom neztotožnil ani se závěrem zdejšího soudu, podle něhož měl zadavatel uvedenou nabídku žalobce posoudit jako mimořádně nízkou nabídkovou cenu podle § 77 ZVZ. Nabídka žalobce totiž v rámci dílčího hodnotícího kritéria d) vůbec nevyhověla zadávací dokumentaci, a k jeho nabídce tak nemělo být zadavatelem přihlíženo. Vzhledem k tomu nebylo namístě se zabývat ani otázkou mimořádně nízké nabídkové ceny podle § 77 ZVZ. Postup podle tohoto ustanovení je totiž určen k obsahové korekci cenových nabídek učiněných v souladu s právními předpisy a vyhovujících požadavkům zadavatele stanoveným v zadávací dokumentaci. Postupem podle § 77 ZVZ však naopak nelze zhojit absolutní nedostatek nabídky nevyhovující zadávací dokumentaci.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 10/2011
Zrušující rozsudek NSS sp. zn. 9 Afs 86/2012
Krajský soud se dle názoru NSS nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
ÚOHS je povinen přezkoumávat otázku mimořádně nízké nabídkové ceny.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R153/2010/ASc zrušeno.
Postup hodnotící komise při posuzování otázky, zda určitá nabídková cena je mimořádně nízkou nabídkovou cenou, nicméně nutně musí podléhat kontrole ze strany žalovaného. Jak bylo již v minulosti judikováno (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2001, č.j. 2A 9/2000 – 48), účinná kontrola postupu zadavatele ze strany žalovaného předpokládá rovněž posouzení jeho zdůvodnění o vyřazení nebo naopak ponechání nabídky s mimořádně nízkou cenou. To nutně zahrnuje i posouzení samotné otázky, zda konkrétní nabídkovou cenu bylo důvodu považovat za mimořádně nízkou nabídkovou cenu. …sice posouzení toho, zda nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu, resp. zda případné zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny je opodstatněné či nikoliv, je plně v kompetenci hodnotící komise, nicméně zároveň platí, že žalovaný podrobuje kontrole postupy, ať již hodnotící komise či zadavatele v tom smyslu, zda tyto byly činěny dle zákona. Pokud pak žalovaný přezkoumává zákonnost postupu hodnotící komise ve vztahu k případné mimořádně nízké nabídkové ceně (jako v daném případě), nejde tu o posouzení myšlenkových pochodů členů hodnotící komise, nýbrž o objektivní posouzení, zda bylo důvodu, aby tato komise ve vztahu ke konkrétní nabídce měla nabídkovou cenu posoudit jako mimořádně nízkou, tedy zda měla povinnost postupovat podle § 77 odst. 1 ZVZ (tedy vyžádat si od uchazeče písemné zdůvodnění těch částí nabídky, které jsou pro výši nabídkové ceny podstatné), a pokud ano, jak této své povinnosti dostála (tedy zda postupovala přesně tak, jak jí ukládá § 77 odst. 1 ZVZ). Jedině tak lze ze strany žalovaného řádně přezkoumat, zda hodnoceny byly právě ty nabídky, které hodnoceny být měly (zda byl ve stádiu posuzování nabídek – před jejich hodnocením – dodržen postup stanovený ZVZ).
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 12/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 8 Afs 56/2012
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí ÚOHS pro nesrozumitelnost
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R59/2010/JSl a S255/2009/MCh zrušena.
Jestliže se žalovaný zabýval požadavky žalobce na kvalifikaci (to plyne z odůvodnění ve vztahu k oběma výrokovým částem pod bodem I. napadeného rozhodnutí), musí mít nejprve vyřešenou otázku týkající se správného vymezení předmětu veřejné zakázky. Základním požadavkem, který ZVZ klade na požadavky veřejného zadavatele na prokázání kvalifikace, je podle § 50 odst. 4 ZVZ bezprostřední souvislost s předmětem veřejné zakázky. Tímto pohledem je při posuzování požadavků na kvalifikaci třeba vnímat i dodržení zásad uvedených v § 6 ZVZ.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 13/2011
Doručení rozhodnutí advokátovi v jeho nepřítomnosti
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R140/2010/JSl potvrzeno.
Přestože je Mgr. L. v evidenci vedena jako samostatný advokát, má soud s ohledem na okolnosti daného případu za to, že fakticky vykonává advokacii společně s jiným advokáty, a to konkrétně s advokáty sdruženými v advokátní kanceláři CESTR & PARTNERS. Tato skutečnost soudu plyne z toho, že Mgr. L. má sídlo na stejné adrese jako advokátní kanceláři CESTR & PARTNERS, přičemž je zřejmé, že i ve stejných kancelářských prostorách. Disponuje též e-mailovou adresou se stejnou koncovkou, jako advokáti v advokátní kanceláři CESTR & PARTNERS XXX a stejným faxovým číslem, jako je uvedeno u JUDr. I. C. Z daného případu je také podle soudu zřejmé, že Mgr. L. využívá ke své práci i pracovníky této advokátní kanceláře, např. asistentku Mgr. P., jak uvádějí sami žalobci v podané replice, ale také i asistentky přebírající poštu, neboť v opačném případě, by tyto asistentky nedisponovaly kopií jejího občanského průkazu a B. M. by pro ni nepřebírala poštu. … Podle soudu na tomto závěru nic nemůže změnit ani to, zda jsou formálně naplněny podmínky § 14 zákona o advokacii (tj. že není podstatné, zda existuje písemná smlouva o sdružení a zda se majetek získaný při společném výkonu advokacie stává spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení). Pro posouzení daného případu, a tedy otázky doručování, totiž považuje soud za podstatnou materiální stránku vztahu mezi Mgr. L. a advokátní kanceláři CESTR & PARTNERS, která o úzkém vztahu a společném výkonu advokacie jednoznačně vypovídá. Na straně Mgr. L. a advokátní kanceláře CESTR & PARTNERS jsou tedy „dovnitř“ (ve vztahu k organizaci práce v kanceláři) i navenek uzpůsobeny poměry tak, že jde o společný výkon advokacie.
Pracuje-li fakticky v souladu s vnitřním organizačním uspořádáním pracoviště určitá osoba v místě, kde je přebírána pošta a tuto poštu také za adresáty (advokáty působící v advokátní kanceláři) aktivně, konstantně a dlouhodobě přebírá a adresátům (advokátům) ji následně běžně předává, je třeba na tuto osobu nahlížet jako na osobu oprávněnou k přebírání pošty za advokáty působící v advokátní kanceláři ve smyslu § 20 odst. 6 správního řádu. Opačný výklad by totiž mohl vést také k tomu, že by advokátní kancelář na místo přebírající pošty umístila osobu, která by k ní nebyla v zaměstnaneckém poměru, a tuto skutečnost by pak mohla úspěšně namítat vždy, když by se jí to hodilo. Tím by pak bylo výrazně ztíženo, ne-li dokonce znemožněno, advokátům písemnosti doručit.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 14/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 9 Afs 65/2012
Neuvedení konkrétní podjaté osoby ve výroku rozhodnutí ÚOHS působí jeho neurčitost.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R100/2010/ASc zrušeno.
Jestliže totiž žalovaný ve výroku II. rozhodnutí delikt popsal tak, že se jej žalobce dopustil tím, že nedodržel postup stanovený v § 74 odst. 4 ZVZ, neboť jmenoval do hodnotící komise osobu, která byla ve vztahu k veřejné zakázce podjatá a podílela se na hodnocení nabídek, mohl se tohoto deliktu žalobce dopustit ve vztahu k pěti různým osobám (a tedy dopustit se pěti různých skutků). Vyjde-li totiž soud ze znění § 74 odst. 3 ZVZ, podle něhož musí mít hodnotící komise alespoň pět členů, a z listiny nazvané „Jmenování hodnotící komise pro posouzení a hodnocení nabídek“, která je obsažena ve správním spisu, a z níž plyne, že zadavatel pět členů hodnotící komise jmenoval, je zřejmé, že se takto obecně vymezený popis skutku může vztahovat ke každému z pěti jmenovaných členů. Až z odůvodnění rozhodnutí je pak zřejmé, že onou podjatou osobou, která byla jmenována členem hodnotící komise, má být Miroslav Švestka, a ve vztahu k jeho jmenování shledal žalovaný porušení ZVZ a správní delikt podle § 120 ZVZ. Právě tato informace přitom měla být v souladu s požadavkem zakotveným v rozhodnutí rozšířeného senátu obsažena i ve výroku rozhodnutí. Pokud se tak nestalo, nespecifikoval žalovaný tento delikt dostatečným způsobem tak, aby mohla být vyloučena zaměnitelnost skutku.
Přesná specifikace skutku ve výroku rozhodnutí přitom neslouží jen k ochraně delikventa před případným dvojím potrestáním za totéž jednání, ale slouží i k ochraně veřejného zájmu v tom smyslu, aby žalovaný mohl sankcionovat všechny správní delikty, o nichž se dozví. Pokud by totiž byl správní delikt popsán toliko tak, jak učinil žalovaný ve výroku II. rozhodnutí, bylo by pro překážku věci rozhodnuté vyloučeno potrestání zadavatele v případě, že by bylo zjištěno, že i jiní členové hodnotící komise (než M. Š.) byli ve vztahu k veřejné zakázce podjatí. Ve výroku č. II. popsaný delikt, který přesně nespecifikuje osobu, která byla do hodnotící komise jmenována, přestože byla ve vztahu k veřejné zakázce podjatá, by totiž překážku věci rozhodnuté vztahoval na každou osobu, kterou zadavatel do hodnotící komise jmenoval. Žalovaný by tedy již nemohl postihnout zadavatele za další skutky, které by spočívaly ve jmenování jiných podjatých osob do hodnotící komise.
Soud tedy uzavírá, že žalovaný neuvedl do výroku II. svého rozhodnutí takové skutečnosti, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutku, a podstatně tak porušil ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s].
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 19/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 72/2012
Zadávací dokumentace musí být konkrétní, jasná a jednoznačná.
Stejně tak způsob vymezení hodnotících kritérií.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R165/2010/EKu zrušeno.
Zejména zadávací dokumentace pak musí uchazečům sloužit coby dostatečně konkrétní, jasný, jednoznačný a srozumitelný zdroj informací o tom, jak mají zpracovat své nabídky, neboť zadávací dokumentace podle § 44 odst. 1 ZVZ vymezuje předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace podle téhož ustanovení ZVZ odpovídá zadavatel. Zadávací dokumentací se tedy rozumí souhrn všech konkrétní požadavků zadavatele na zpracování nabídky.
Tyto požadavky však neslouží pouze ke zpracování nabídek, jak by mohl text § 44 odst. 1 ZVZ nasvědčovat. Z těchto požadavků totiž následně, nad rámec samotných kritérií pro hodnocení nabídek (v tomto případě dílčích hodnotících kritérií podle § 78 odst. 4 ZVZ) vyplynou i podrobná pravidla pro určení, která nabídka je pro zadavatele nejvýhodnější a která se tak stane nabídkou vítěznou.
Základem zadávací dokumentace je tedy co nejpřesnější vymezení předmětu veřejné zakázky, provedené natolik podrobným, srozumitelným a co do významu jednotlivých údajů jednoznačným způsobem, který umožní samotné sestavení nabídky, její následné transparentní hodnocení zadavatelem a poté i následné objektivní přezkoumání toho, zda zadavatel hodnotil nabídky takovým způsobem, jakým měl.
Pokud mohou být předmětem hodnocení toliko nabídky, které odpovídají ZVZ a zadávací dokumentaci a které nejsou nabídkami nepřijatelnými (§ 22 odst. 1 ZVZ), a pokud mají podmínky vyplývající ze zadávací dokumentace rozhodující význam i pro konečnou podobu smlouvy o realizaci veřejné zakázky, pak na přesnost, srozumitelnost a jednoznačnost údajů obsažených v zadávací dokumentaci je třeba klást klíčový důraz. Ze zadávací dokumentace tedy musí být zcela jednoznačně patrno, v jakých otázkách a jak konkrétně spolu budou nabídky „soutěžit“.
V případě, že žalobce pro zadání veřejné zakázky zvolil kritérium ekonomické výhodnosti nabídky (o tom skutečně není sporu) a pokud stanovil jednotlivá dílčí kritéria a jejich váhy, pak tato kritéria a způsob jejich hodnocení musel popsat natolik konkrétně, přesně a jednoznačně, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu – a aby následně bylo zřetelně přezkoumatelné, zda žalobce hodnotil nabídky tak, jak předeslal v zadávacích podmínkách – zejména pak v dostatečně konkrétní míře právě v zadávací dokumentaci. Už při zpracování nabídky musí být tedy jednotlivým uchazečům zřejmé, podle jakých hodnotících kritérií a jakým konkrétním způsobem budou nabídky hodnoceny, a tedy jak mají být jednotlivé nabídky zpracovány, aby byly při hodnocení „úspěšnými“.
Právě uvedené požadavky, z nichž vycházel i žalovaný, nejsou požadavky nad rámec zákona (tu tedy ZVZ), nýbrž jsou výsledkem smysluplného výkladu požadavků ZVZ na stanovení dílčích hodnotících kritérií vyplývajících z § 78 odst. 4 a 6, § 79 odst. 3, § 44 odst. 3 písm. f) a § 80 odst. 1 ZVZ. Má-li totiž zpráva o hodnocení nabídek podle § 80 odst. 1 ZVZ obsahovat odůvodnění hodnocení těch nabídek, které byly hodnoceny, a údaj o tom, jak byly nabídky hodnoceny v rámci jednotlivých hodnotících kritérií, a má-li být postup při hodnocení zpětně přezkoumatelným z toho pohledu, zda bylo hodnocení provedeno tak, jak žalobce předem stanovil, pak konkrétní způsob hodnocení musí být dostatečně podrobně specifikován už v zadávací dokumentaci – v té její části, která stanoví pravidla pro hodnocení, a sice podle požadavku obsaženého v § 44 odst. 3 písm. f) ZVZ.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 20/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 79/2012
K zákonu č. 199/1994 Sb.
Zastavení správního řízení, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R67/2010/JHr potvrzeno.
Žalovaný v daném řízení postupoval podle ZVZ (zákona č. 199/1994 Sb.), který umožňoval při přezkoumání jiných úkonů zadavatele než rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky žalovanému rozhodnout, že nedošlo k porušení ZVZ, a návrh zamítnout (§ 60 písm. a/), nebo rozhodnout, že byl porušen ZVZ, a uložit zadavateli provést nápravu, popřípadě zadání veřejné zakázky zrušit. Jinou variantu rozhodnutí ZVZ neumožňoval. V daném případě, kdy v době rozhodování o žalobcově návrhu již byla veřejná zakázka zrealizována a žalovaný tak ani v případě shledání porušení ZVZ nemohl uložit zadavateli provést nápravu, postupoval žalovaný správně, pokud aplikoval obecný předpis pro správní řízení a podle jeho § 66 odst. 1 písm. g) správní řízení zastavil. Soud má totiž ve shodě se žalovaným za to, že za daného stavu již nemá meritorní rozhodnutí o návrhu pro žalobce žádný význam, neboť to, že byl žalobce ze obchodní veřejné soutěže vyloučen nezákonně je jednoznačně, nezpochybnitelně a dostatečně zřejmé jak z rozsudků správních soudů, tak z napadeného, byť nemeritorního, rozhodnutí žalovaného. Jinou možnost rozhodnutí ostatně žalovanému tehdejší právní úprava ani nedovolovala.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 22/2011
Výpočet předpokládaného příjmu koncesionáře
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R93,94/2010/JSl potvrzeno.
Jsou to především smluvní strany, které by měly vědět, co bylo předmětem smlouvy, a v daném případě také to, proč k ní uzavírají dodatek. Pokud pak v dodatku ke smlouvě výslovně uvedou, že smlouva určitou situaci neřešila (v daném případě odtah vozidel jak v zóně ISP, tak v ostatních částech města), nemohou pak následně tvrdit opak. Vůli projevenou v dodatku je třeba vykládat podle úmyslu obou jednajících osob – tu tedy smluvních stran dodatku (§ 266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů); tímto úmyslem nepochybně bylo otázku odtahu vozidel nad rámec původní koncesní smlouvy upravit.
Pro posouzení této otázky je přitom nepodstatné, zda koncesionář odtahy vozidel z území ISP před účinností dodatku ke koncesní smlouvě ve skutečnosti prováděl či nikoli. Činil-li tak, pak nepostupoval v souladu s koncesní smlouvou, neboť ta mu pro to oprávnění neposkytovala. Pokud tak tedy skutečně činil, jednalo se o plnění, kterého se netýkalo řízení předcházející uzavření koncesní smlouvy, a tedy netýkala se jej ani samotná koncesní smlouva. Jestliže se konkrétního plnění netýkalo řízení před uzavřením koncesní smlouvy a jestliže na něj koncesní smlouva nedopadala, pak jeho sjednání nemůže být z povinného postupu podle koncesního zákona, vyjmuto proto, že takové plnění již „fakticky“ bylo za účinnosti koncesní smlouvy realizováno. Pak tedy musí být takové plnění předmětem samostatného koncesního řízení – tu tedy s předmětem „odtahy vozidel“ (bez rozlišení, zda jde o odtahy na území ISP či mimo toto území).
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 23/2011
Písemnost lze doručit přímo zadavateli, ačkoliv měla být v souladu se zadávací dokumentací doručena jiné osobě (zástupci zadavatele).
Součástí stejnopisu návrhu doručovanému zadavateli nemusí být přílohy doručované ÚOHS.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R156/2009/EKu potvrzeno.
S ohledem na vyjádření osoby na řízení zúčastněné soud považuje nejprve za potřebné poukázat na to, že pokud zadávací dokumentace stanoví, že se v zadávacím řízení písemnosti adresované zadavateli doručují jiné osobě (typicky jeho zástupci, poradci či organizátorovi zadávacího řízení), je zásadně třeba doručovat této osobě. Na druhou stranu, pokud je doručováno přímo zadavateli a písemnost je zadavateli také prokazatelně doručena, je třeba na takovou písemnost hledět jako na zadavateli doručenou.
Ve shodě se žalobcem má totiž za to (soud), že pokud § 113 odst. 2 ZVZ požaduje doručit zadavateli „stejnopis návrhu“, splnili by žalobci požadavek zákona i tím, že by zadavateli poslali v zákonem stanovené lhůtě toliko návrh na zahájení řízení, aniž by k němu nutně přikládali i přílohy.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 28/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 42/2012
Předmět veřejné zakázky musí být vymezen přesně. Zvolí-li dodavatel jeden z objektivně možných výkladů zadávací dokumentace, není povinen žádat o dodatečné informace.
ÚOHS je povinen přezkoumávat otázku mimořádně nízké nabídkové ceny.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R143/2010/JSl zrušeno.
Základem zadávací dokumentace je tedy co nejpřesnější vymezení předmětu veřejné zakázky, provedené natolik podrobným, srozumitelným a co do významu jednotlivých údajů jednoznačným způsobem, který umožní samotné sestavení nabídky, její následné transparentní hodnocení zadavatelem a poté i následné objektivní přezkoumání toho, zda zadavatel hodnotil nabídky takovým způsobem, jakým měl, popř. zda hodnotil jen takové nabídky, které hodnotit měl… Byl-li [žalobce] o správnosti svého výkladu přesvědčen a přichází-li takový výklad skutečně objektivně v úvahu, nemusel žádat o dodatečné informace podle § 49 odst. 1 ZVZ; takový postup přichází v úvahu pouze tehdy, má-li dodavatel před podáním nabídky pochybnosti, přitom fakt, že tyto pochybnosti žalobce měl, mu za situace, kdy oba výklady sporného textu v úvahu přicházejí, lze stěží podsouvat.
Nelze však dovozovat, že by tato otázka [mimořádně nízké nabídkové ceny] mohla být řešena výlučně zadavatelem, resp. hodnotící komisí, a že žalovaný se touto otázkou zabývat nemá – a nesmí. Z pohledu žalovaného tu totiž nejde o nahrazování činnosti hodnotící komise, nýbrž o objektivní posouzení, zda bylo důvodu, aby tato komise ve vztahu ke konkrétní nabídce měla nabídkovou cenu posoudit jako mimořádně nízkou, tedy zda měla povinnost postupovat podle § 77 odst. 1 ZVZ (tedy vyžádat si od uchazeče písemné zdůvodnění těch částí nabídky, které jsou pro výši nabídkové ceny podstatné), a pokud ano, jak této své povinnosti dostála (tedy zda postupovala přesně tak, jak jí ukládá § 77 odst. 1 ZVZ). Jedině tak lze ze strany žalovaného řádně přezkoumat, zda hodnoceny byly právě ty nabídky, které hodnoceny být měly (zda byl ve stádiu posuzování nabídek – před jejich hodnocením – dodržen postup stanovený ZVZ).
Pokud by měl tedy zdejší soud za správný pokládat názor, že ta fáze zadávacího řízení, která spočívá v posouzení jednotlivých nabídek z toho pohledu, zda neobsahují mimořádně nízkou nabídkovou cenu, z kontroly žalovaného důvodně uniká, a tedy že se má žalovaný fakticky omezit pouze na zkoumání toho, zda se k této otázce zadavatel, resp. hodnotící komise „nějak“ vyjádřila, pak by za správnou musela být nutně pokládána rovněž rezignace žalovaného na posouzení jakýchkoli kroků hodnotící komise při posuzování nabídek podle § 76 ZVZ. Posouzení otázky případné mimořádně nízké nabídkové ceny podle § 77 odst. 1 ZVZ je totiž v principu totožný (a z pohledu zákonnosti postupu zadavatele stejně významný) postup, jaký hodnotící komise uskutečňuje podle § 76 odst. 1 ZVZ, kdy má povinnost nabídky posoudit z toho pohledu, zda nabídky obsahují zákonné požadavky a požadavky zadavatele obsažené v zadávacích podmínkách, zda některý z uchazečů nepodal nepřijatelnou nabídku podle § 22 odst. 1 písm. d) ZVZ a zda některá z nabídek neobsahuje nejasnosti, které je třeba vyjasnit (včetně vyhodnocení, zda poskytnuté vysvětlení v rámci případného „vyjasňování“ je uspokojivé a odůvodňuje ponechání nabídky v zadávacím řízení – srov. § 76 odst. 3 ZVZ). Takový názor by nemohl být pokládán za správný.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 29/2011
Oznámení zadávacího řízení musí obsahovat úplný seznam požadavků zadavatele.
Při rozporu mezi oznámením o zakázce a zadávací dokumentací je třeba vycházet z části zadávacích podmínek pro dodavatele příznivější.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R44/2011/EKu a S181/2010/JHl zrušena.
Seznam požadavků zadavatele, uvedený v oznámení či výzvě zadávacího řízení, je seznamem úplným a není možné ho později (např. právě v zadávací dokumentaci) rozšiřovat o další požadavky, a to ani kdyby zadavatel dospěl k závěru, že je jich k plnění veřejné zakázky třeba.
Zadávací dokumentace tak v daném případě klade na uchazeče kvantitativně jiný požadavek, než který vyplývá z předchozího oznámení. Soud má tedy za to, že zadavatel při tvorbě zadávací dokumentace postupoval v rozporu s § 50 odst. 2 ZVZ, neboť ve vztahu k technickému kvalifikačnímu předpokladu, který spočíval v předložení osvědčení o referenčních stavbách, navýšil počet těchto staveb, jejichž provedení požadoval prokázat.
Pokud tedy zadavatel tento požadavek nevyjevil zákonným postupem, a existoval zde rozpor mezi požadavkem stanoveným v oznámení a požadavkem obsaženým v zadávací dokumentaci, nemůže být nesplnění tohoto požadavku důvodem pro vyloučení dodavatele.
V daném případě, kdy je mezi oznámením o zakázce a zadávací dokumentací jednoznačný rozpor v počtu referenčních zakázek, jejichž splnění má dodavatel osvědčit, je třeba vycházet z té části zadávacích podmínek, která je pro dodavatele příznivější. Je to totiž zadavatel, kdo zadávací podmínky zpracovává a k jehož tíži je třeba veškeré nejasnosti, v zadávacích podmínkách obsažené, připsat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 31/2011
Zrušující rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 98/2012
NSS zrušil jak rozhodnutí Krajského soudu, tak obě předchozí rozhodntí ÚOHS.
Význam CPV kódů při popisu předmětu veřejné zakázky.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R81,82/2010/EKu a S8,11/2010 zrušena.
KS Brno: S ohledem na nesmírně širokou variabilitu plnění veřejných zakázek a omezený seznam CPV kódů je totiž zcela zřejmé, že nelze na každé jednotlivé plnění nalézt zcela přesný a odpovídající CPV kód, který by byl nezpochybnitelný. Vždy to tedy bude slovní popis předmětu zakázky, který je přesnější a pro potenciální dodavatele důležitější, než CPV kód. Tato skutečnost nicméně nijak nezmírňuje povinnost stanovenou zadavateli v § 47 ZVZ, tj. aby při vymezení předmětu veřejné zakázky nalezl příslušný CPV kód, který předmětu plnění veřejné zakázky co nejvíce odpovídá a ten ve výzvě či oznámení uvedl, a současně aby zajistil, že slovně vymezený předmět veřejné zakázky nebude s použitým CPV kódem v rozporu. Pokud tak neučiní a uvede CPV kód chybný, může se dopustit diskriminace potenciálních uchazečů, kteří byli uvedeni v omyl právě chybným CPV kódem, a zadávacího řízení se neúčastnili. CPV kódy jsou toliko pomocným instrumentem k popisu předmětu veřejné zakázky a dodavatelé nemohou při vyhledávání veřejných zakázek spoléhat pouze na tyto CPV kódy, které nejsou primárním indikátorem popisu předmětu veřejné zakázky a nemohou být ve vztahu ke slovně vymezenému předmětu veřejné zakázky matoucí.
NSS: Vzhledem k tomu, že předmět každé veřejné zakázky je do jisté míry specifický, lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že pro vymezení předmětu veřejné zakázky představuje jednotná klasifikace pouze pomocný a podpůrný nástroj. Jedná se však zároveň o nástroj, jehož využití je povinné a který plní zásadní roli, protože podporuje transparentnost zadávání veřejných zakázek. Jednotná klasifikace umožňuje vytvořit informační systém pro zadávání veřejných zakázek a snížit riziko chyby při překladu oznámení. V důsledku toho usnadňuje vyhledávání podnikatelských příležitostí a zjednodušuje vypracování statistik o veřejných zakázkách. Úřad ostatně v napadeném rozhodnutí uvedl, že „u zahraničních dodavatelů je jediným srozumitelným a rozlišujícím vodítkem v databázi veřejných zakázek právě tento CPV kód.“ Proto je nutné dbát na označení veřejné zakázky CPV kódem natolik výstižným způsobem, jak je to jen možné, tj. popsáním výstižných znaků zakázky. … Z výše uvedeného plyne, že by nemělo docházet k situaci, kdy předmět veřejné zakázky nelze podřadit pod žádný z CPV kódů. Nelze dovozovat, že každou veřejnou zakázku smíšeného charakteru je možno podřadit pod některou se „sběrných“ kategorií, které jsou v CPV klasifikaci uvedené. Ačkoliv v některých případech může nastat situace, kdy je třeba vybírat z více kódů, je důležité, aby si zadavatel pro název oznámení o zakázce zvolil pouze jeden. V případě, že míra přesnosti kódu je nedostatečná, musí veřejní zadavatelé uvést oddíl, skupinu, třídu nebo kategorii, která lépe vystihuje předmět jejich nákupu – obecnější kód, který lze podle členění CPV klasifikace rozpoznat. K dalšímu upřesnění pak slouží pomocné uvádění dalších CPV kódů. Vadný není postup, který opomíjí některý z nepodstatných prvků zakázky. Za diskriminační pro uchazeče je však třeba považovat takový postup, který rezignuje na označení podstatného, zpravidla převažujícího, znaku veřejné zakázky.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 36/2011
Do předpokládané hodnoty veřejné zakázky patří i finanční úhrady poskytované subjekty odlišnými od zadavatele, a to v přímé souvislosti s plněnou veřejnou zakázkou.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R199,200/2008/LJa zrušeno.
S ohledem na konkrétní předmět veřejné zakázky, povahu a způsob uskutečňování plnění, jež má být pro zadavatele realizováno, nemusí být vždy ze strany zadavatele plněno přímo. Nemusí se tedy vždy jednat výlučně o zadavatelův přímý peněžitý závazek; celkovým peněžitým závazkem zadavatele (slovy § 14 odst. 1 ZVZ aplikovatelného podle § 15 odst. 1 ZVZ i na veřejné zakázky na služby) je tedy zadavatelem předpokládaná výše peněžitého závazku vyplývající z plnění veřejné zakázky (slovy § 13 odst. 1 ZVZ), jenž vyplývá ze zadavatelem (na straně objednatele, kupujícího, odběratele atd.) uzavřené smlouvy. Neznamená to, že je-li úhrada plnění „ve prospěch zadavatele“ podle zadavatelem uzavřené smlouvy uskutečněna na základě jiného mechanismu (byť i fakticky jinými subjekty, plyne-li pro ně povinnost k této úhradě ze zadavatelem uzavřené smlouvy), přestává být takové plnění veřejnou zakázkou. Do předpokládané hodnoty veřejné zakázky podle § 13 ZVZ je tedy nutno zahrnout nejen finanční úhrady poskytované dodavateli přímo zadavatelem, ale i finanční plnění poskytovaná jinými subjekty, je-li takové plnění v přímé souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou a tento subjekt je z určitého důvodu povinen dodavateli fakticky plnit.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 46/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 106/2012
Rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt musí být přezkoumatelné.
Předpokládaná hodnota veřejné zakázky je pro výši pokuty relevantní pouze, působí-li zvláštní nahlížení na závažnost správního deliktu.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R36/2011/EKu potvrzeno.
Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. Rozhodnutí o uložení pokuty [je] nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na danou věc.
Jestliže při úvahách ohledně výše pokuty za správní delikt podle § 120 odst. 2 písm. b) ZVZ není předpokládaná hodnota veřejné zakázky předepsána coby základní ukazatel, prostřednictvím kterého je určována maximální výše, v níž se může pokuta v závislosti na zjištěných okolnostech pohybovat, pak zohledňování výše předpokládané hodnoty by přicházelo v úvahu pouze za situace, pokud by tato výše měla způsobovat zvláštní nahlížení na závažnost správního deliktu. Tak by tomu mohlo být typicky v případě, pokud by se předpokládaná hodnota veřejné zakázky limitně blížila hranici pro veřejné zakázky malého rozsahu nebo hranici pro rozlišení veřejné zakázky nadlimitní a podlimitní (a to právě s ohledem na rozdílnou uveřejňovací povinnost zadavatele), což by s ohledem na závažnost správního deliktu při současném zohlednění neexistence reálného dopadu (tu z důvodu zrušení zadávacího řízení z jiného důvodu) mohlo být okolností polehčující.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 47/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 20/2013
Kvalifikační předpoklad na vlastnictví resp. smluvní zajištění obalovny asfaltových směsí je nepřípustnou diskriminací, neboť nezaručuje řádné plnění veřejné zakázky.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R34/2011/JSl zrušeno.
Samotná skutečnost, že dodavatel vlastní obalovnu nebo že uzavřel s vlastníkem obalovny smlouvu o smlouvě budoucí na dodávku obalovaných směsí, zadavateli nijak nezaručuje kvalitu poskytnuté asfaltové směsi, a tedy řádné splnění zakázky; vzhledem k tomu není snížení počtu dodavatelů prostřednictvím tohoto zadavatelova požadavku namístě.
Soud nepovažuje za nutné, aby dodavatelé předmětné zakázky disponovali již ve fázi prokazování splnění kvalifikace obalovnou nebo smlouvou s vlastníkem obalovny. I dodavatelé, kteří tuto podmínku v době podání nabídky nesplňovali, totiž byli podle názoru soudu způsobilí veřejnou zakázku splnit v rozsahu i kvalitě požadované zadavatelem. Existovalo-li devět obaloven, které z hlediska své vzdálenosti od místa plnění zakázky byly pro dodávání asfaltové směsi vyhovující, je zřejmé, že by vítěz zadávacího řízení s některou z vhodných obaloven smlouvu o dodávce materiálu na řádné splnění veřejné zakázky bez problémů uzavřel, aniž by ji musel mít dopředu smluvně „pojištěnu“. Požadavek vlastnit obalovnu, případně mít podepsanou smlouvu s vlastníkem obalovny byl tedy v daném případě nepřiměřený a neodpovídal druhu, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 48/2011
Probíhá kasační stížnost 9 Afs 21/2013.
ÚOHS není příslušný k hodnocení smluvních podmínek, nevyvolávají-li nemožnost plnění veřejné zakázky a nejde-li o pravidlo pro posuzování kvalifikace nebo hodnocení nabídek.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R114/2010/ASc potvrzeno.
Není na žalovaném [ÚOHS], aby hodnotil vhodnost, přiměřenost či vymahatelnost soukromoprávní podmínky stanovené zadavatelem, nejedná-li se o zjevný exces vyvolávající nemožnost plnění předmětu zakázky a nejde-li o pravidlo pro posuzování kvalifikace a samotného hodnocení nabídek, jež by muselo být předmětem posouzení z pohledu ZVZ. Otázku platnosti či neplatnosti tohoto ustanovení by tedy měl posoudit až příslušný soud, pokud by se to ukázalo potřebným (tj. došlo-li by při plnění předmětu zakázky podle smlouvy mezi smluvními stranami ke sporu), a nikoli žalovaný, který měl ve správním řízení posuzovat zásadně to, zda zadavatel postupoval v souladu se ZVZ, jestliže žalobcovu nabídku vyřadil.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 50/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 40/2012
Nesoulad výroku a odůvodnění rozhodnutí působí jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.
Zadávací dokumentace přitom musí být transparentní, dostatečně konkrétní a srozumitelná.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R208/2010/JSl zrušeno.
Odůvodnění rozhodnutí shledává, že se zadavatel žádného porušení ZVZ nedopustil. Pokud by se jednalo o správní řízení vedené ex offo, zastavení řízení by v takovém případě v úvahu přicházelo, a to podle § 117a písm. d) ZVZ. V daném případě však bylo správní řízení zahájeno na návrh žalobce a v návrhu uvedených námitek předseda žalovaného soulad postupu zadavatele se ZVZ posuzoval. Pokud byl takový návrh shledán nedůvodným, nemělo být správní řízení zastaveno, ale bylo namístě žalobcův návrh zamítnout, neboť podle § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ žalovaný návrh zamítne, nebyly-li zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle odstavce 1 nebo 2 tohoto ustanovení (tj. nezruší-li žalovaný zadávací řízení nebo soutěž o návrh nebo jen jednotlivý úkon zadavatele nebo neuloží-li zákaz plnění smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku). Napadené rozhodnutí tedy nejen, že neobsahuje žádné konkrétní ustanovení, podle něhož došlo k zastavení řízení, ale navíc odůvodnění neodůvodňuje výrok o zastavení řízení, nýbrž výrok odpovídající zamítnutí návrhu podle § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ.
Zadávací dokumentace přitom musí být transparentní, dostatečně konkrétní a srozumitelná tak, aby na jejím základě mohla proběhnout všestranně korektní veřejná soutěž, v jejímž rámci bude vybrána ta nejlepší nabídka. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 2 Afs 86/2008-222, dostupný na www.nssoud.cz, kde tento soud zdůraznil požadavek, aby byla zadávací dokumentace „jednoznačná, jelikož musí být zcela patrno, v jakých otázkách a jak konkrétně spolu budou jednotlivé nabídky „soutěžit“. Rovněž jednotlivá dílčí kritéria a jejich hodnocení musí být natolik konkrétní, přesné a jednoznačné, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu a aby bylo následně zřetelně přezkoumatelné, zda zadavatel hodnotil nabídky tak, jak předeslal v zadávacích podmínkách. Nemůže tedy obstát taková zadávací dokumentace, z níž požadavky na zpracování nabídky a následně hodnotící kritéria nejsou zcela srozumitelná a jednoznačná, tj. pokud objektivně připouštějí rozdílný výklad a vzniká tak interpretační nejistota“. Pokud pak zadávací dokumentace, resp. v ní obsažené zadavatelovy požadavky na zpracování nabídky objektivně připouští rozdílný výklad, nemůže taková interpretační nejistota stíhat žádného z uchazečů, ale zadavatele samotného. Je třeba zdůraznit, že je to zadavatel, kdo zadávací dokumentaci vyhotovuje, případně nechává vyhotovovat, a kdo také za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá (§ 44 odst. 1 ZVZ).
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 51/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 64/2012
Excesivnost požadavku na obrat dodavatele je nutné posuzovat ve všech souvislostech, nestačí porovnání s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky.
Výše pokuty musí být řádně odůvodněna.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R167/2010/EKu zrušeno.
Namítá-li žalobce, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil „zjevnou excesivnost“ uvedeného požadavku na kvalifikaci, je zdejší soud názoru opačného: kombinace desetinásobku požadovaného obratu oproti předpokládané roční hodnotě plnění za situace, kdy se jedná o dodávky zboží „obvyklého“ a „nikoli obtížně získatelného“, s přihlédnutím k tomu, že požadavek nárazových a věcně se opakujících dodávek se u této komodity jeví být zcela obvyklým, a dále s přihlédnutím k tomu, že nelze dovozovat žádnou přímou vazbu mezi počtem odběrných míst, na která má být zboží průběžně dodáváno, a výší žalobcem požadovaného obratu, je dostatečným souborem argumentů ohledně takové míry excesivnosti, aniž by bylo zapotřebí vést o rozhodných okolnostech další dokazování, typicky dokazování ohledně faktické situace na trhu, jak žalobce ve své žalobě požaduje. Již z právě uvedeného je zřejmé, že žalobcův požadavek bezdůvodně omezuje soutěž o získání veřejné zakázky mezi dodavateli, působí neodůvodněně protisoutěžně a je nepřiměřený.
Správní orgán tak při rozhodování o výši pokuty musí zohlednit všechna předepsaná kritéria (tu podávaná z § 121 odst. 2 ZVZ) a kromě toho všechny další skutečnosti, které výši pokuty mohou v konkrétním případě ovlivnit, řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti nakonec přihlédl, jakým způsobem – a jaký vliv měla příslušná konkrétní okolnost na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 52/2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 5Afs 5/2013
Skutečnost, že žalobce (vybraný uchazeč) nebyl účastníkem řízení o úkonech předcházejících výběru nejvhodnější nabídky, a priori nepůsobí absenci žalobní legitimace. Napadené rozhodnutí ÚOHS se však nedotýkalo žalobcových subjektivních veřejných práv.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R49/2011/JHr potvrzeno.
Aktivní žalobní legitimace podle § 65 odst. 1 s.ř.s., odlišně od aktivní legitimace podle § 65 odst. 2 s.ř.s., není vázána na postavení účastníka řízení před správním orgánem (tu před žalovaným) a je založena tvrzením o zkrácení na právech. Takové tvrzení je ze žaloby zřetelně seznatelné; žalobce má za to, že žalovaný nesprávně aplikoval ta ustanovení ZVZ, jejichž porušení v napadeném rozhodnutí dovodil, nadto je podle žalobce napadené rozhodnutí stiženo vadou nepřezkoumatelnosti a rozhodovací libovůle žalovaného. Žalobce byl přitom uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější, avšak nebyla s ním nakonec uzavřena smlouva, neboť zadávací řízení bylo napadeným rozhodnutím zrušeno, a z toho podle obsahu žalobní argumentace plyne dotčení na žalobcových právech.
Při posouzení dotčení žalobce na jeho právech je třeba odlišovat důsledky vyplývající z rozhodnutí žalovaného v případech, kdy je přezkoumáváno rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, od důsledků vyplývajících z rozhodnutí žalovaného v případech, kdy jsou přezkoumávány jiné úkony zadavatele než jeho rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Byť tedy výsledek správního řízení před žalovaným v právě posuzované věci, který spočíval v dovození trojího porušení ZVZ, což vedlo ke zrušení zadávacího řízení, k dovození správního deliktu zadavatele a k uložení pokuty zadavateli, pro žalobce ve skutečnosti znamenal, že se fakticky vítězem zadávacího řízení nestal, neznamená toho rozhodnutí zásah do žádného jeho subjektivního veřejného práva. Z rozhodnutí žalovaného tu neplyne, že by se žalobce v případě, že vady postupu zadavatele v průběhu zadávacího řízení budou odstraněny a zadávací řízení se dostane do fáze rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, nemohl vybraným uchazečem stát; právě této otázky se napadené rozhodnutí nikterak netýká.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 53 / 2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 103/2012
Nepodjatost poradců, jež vystavili certifikát pro dodavatele a následně působili jako přizvaní odborníci hodnotící komise.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R88,90/2011/JSl potvrzeno.
Dodržení zásady transparentnosti zadávacího řízení je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní skutečnosti zjištěné ve vztahu ke konkrétnímu zadávacímu řízení.
Náznak v tomto směru by zřejmě mohl plynout už z toho faktu, že Institut pro testování a certifikaci, a.s. pracoval pro zadavatele, resp. pro hodnotící komisi, a zároveň byl jím vystavený certifikát předkládán některými uchazeči v nabídkách, a tedy že Institut pro testování a certifikaci, a.s. posuzoval na straně zadavatele i údaje z certifikátů, z nichž některé sám vyhotovil. Důvod, proč se tak stalo, ovšem zadavatel srozumitelně popsal v rozhodnutí o nevyhovění námitkám ze dne 8.12.2010 (bod „Ad 3“ na třetí a čtvrté straně rozhodnutí o námitkách), a tuto skutečnost ani žalobce nikterak nezpochybňuje. Jestliže tedy není zpochybňováno vysvětlení, že zástupci Institutu pro testování a certifikaci, a.s. nebyli coby odborní poradci zadavatelem vybráni až poté, co bylo zadavateli známo, kdo vyhotovoval certifikáty prokazující v jednotlivých nabídkách splnění kvalitativních požadavků zadavatele, neboť souběžně se zadávacím řízení v právě posuzované věci probíhalo i řízení ohledně výběru těchto odborných poradců, a jestliže z předložené dokumentace není patrný nikterak zamlžující krok zadavatele v této otázce, pak nic netransparentního v tomto faktu po zohlednění uvedených souvislostí zdejší soud neshledává.
Pokud by měl Institut pro testování a certifikaci, a.s. pouze porovnávat údaje obsažené v certifikátech se zadavatelovými požadavky, pak by si takový úkon nevyžadoval žádných odborných znalostí a hodnotící komise by jej mohla uskutečnit sama. Najisto je totiž postaveno, že pro vyloučení některých uchazečů pro nesplnění příslušného kvalitativního požadavku bylo určující porovnání požadavku zadavatele s údaji na předložených certifikátech.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 57 / 2011
Skrytá diskriminace vymezením předmětu plnění. Nedělitelná telekomunikační zakázka v pevné a mobilní síti naráz (konvergence).
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R123/2011/ASc zrušeno.
V dalším řízení bude zapotřebí vycházet z následujícího: za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacích řízeních je třeba považovat postup, kterým zadavatel znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nesprávně širokým vymezením předmětu veřejné zakázky, a to bez možnosti podávání nabídek na části. Namísto úvah, které zdejší soud shora odmítl jako nepodstatné, bude zapotřebí nejprve vyřešit odbornou otázku, zda v zadavatelově situaci byla samostatná poptávka služeb v oblasti pevných a mobilních telekomunikačních služeb vůbec možná či nikoli, zda jde o poptávku reálně uskutečnitelnou a nakolik je takové řešení technicky obtížné. Tu bude namístě vycházet z odborného posouzení, jehož nedostatek žalobce v žalobě oprávněně namítal.
Bude-li najisto postaveno, že taková samostatná poptávka z objektivních důvodů možná není, bude důvodným závěr žalovaného v tom směru, že zadavatel ZVZ neporušil. Pokud bude naopak najisto postaveno, že taková samostatná poptávka bez těžce překonatelných technických obtíží možná je, bude zapotřebí zabývat se otázkou, co spojení obou poptávek v jedno zadávací řízení bez možností podávání nabídek na část veřejné zakázky objektivně způsobilo, a to s ohledem na situaci na telekomunikačním trhu, a ve světle těchto závěrů znovu kvalifikovaně vyhodnotit postup zadavatele z pohledu dodržení zásady zákazu diskriminace podle § 6 ZVZ.
Při hodnocení zadavatelova postupu bude v této souvislosti nezbytné vycházet z charakteru a fáze trhu a z počtu dodavatelů, kteří jsou schopni se samostatně o plnění v každém z obou segmentů ucházet. Žalovaný bude muset vyjít také z toho, že postup, který se na jednom trhu může jevit jako přiměřený a v souladu se ZVZ, může na jiném trhu vykazovat výrazně diskriminační charakter, a to typicky na trhu, který se liberalizuje, kde může vést k „neotevření“ hospodářské soutěže pro subjekty, které by jinak byly schopny plnění pro zadavatele kvalifikovaně a zřejmě i za podmínek pro něj příznivějších realizovat; třeba je totiž zohlednit i to, že podpora hospodářské soutěže je sekundárním cílem zákonodárství v oblasti zadávání veřejných zakázek, jak plyne ze žalobcem správně v žalobě akcentovaného a již shora zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 20/2008 ze dne 5.6.2008.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 58 / 2011
Doručování zástupci dodavatele.
Doručování stejnopisu návrhu zadavateli za premisy kontradiktornosti mezi dodavatelem a zadavatelem.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R196,201/2010,86/2011 zrušeno.
Žalobce tedy skutečně měl rozhodnutí o námitkách zaslat zástupci uvedeného dodavatele (stěžovatele) a neučinil-li tak, pak lze skutečně dovodit, že námitky nevyřídil podle § 111 odst. 1 ZVZ – a v takovém případě v souladu s § 114 odst. 5 ZVZ uvedenému dodavateli plynula k doručení návrhu na uložení opatření k nápravě žalovanému i žalobci coby zadavateli lhůta 25 kalendářních dnů ode dne odeslání námitek.
Je třeba v řízení před žalovaným shledávat významný prvek kontradiktornosti mezi navrhovatelem (dodavatelem) na straně jedné a zadavatelem na straně druhé. Za situace, kdy řízení před žalovaným, byť je vedeno o porušení ZVZ, které může být správním deliktem zadavatele, o případném uložení nápravného opatření a o případném uložení sankce zadavateli, může být vyvoláno dodavatelem, jde sice o správní řízení sankčního typu, avšak jde zároveň o správní řízení, které v sobě obsahuje prvek vzájemně nutně protichůdných zájmů navrhovatele a zadavatele, obou v postavení účastníků správního řízení. Tento prvek pramení ze vztahu mezi dodavatelem, podávajícím návrh, a zadavatelem, ve vztahu k jehož postupu je porušení ZVZ a případně naplnění znaků správního deliktu zkoumáno; dodavatel i zadavatel jsou účastníky správního řízení, dodavatel snáší žalovanému svá podezření z porušení ZVZ zadavatelem a zadavatel podezření z tohoto porušení vyvrací. Pak je logické, že zájmem navrhovatele je i prokázání včasnosti návrhu a zájmem zadavatele i prokázání opožděnosti návrhu.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 60 / 2011
Oznámení zadávacího řízení musí obsahovat úplný seznam požadavků zadavatele.
Při rozporu mezi oznámením o zakázce a zadávací dokumentací je třeba vycházet z části zadávacích podmínek pro dodavatele příznivější.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R147/2011/EKu a S164/2011/JHl zrušena.
Seznam požadavků zadavatele, uvedený v oznámení či výzvě zadávacího řízení, je seznamem úplným a není možné ho později (např. právě v zadávací dokumentaci) rozšiřovat o další požadavky, a to ani kdyby zadavatel dospěl k závěru, že je jich k plnění veřejné zakázky třeba.
Zadávací dokumentace tak v daném případě klade na uchazeče kvantitativně jiný požadavek, než který vyplývá z předchozího oznámení. Soud má tedy za to, že zadavatel při tvorbě zadávací dokumentace postupoval v rozporu s § 50 odst. 2 ZVZ, neboť ve vztahu k technickému kvalifikačnímu předpokladu, který spočíval v předložení osvědčení o referenčních stavbách, navýšil počet těchto staveb, jejichž provedení požadoval prokázat.
Pokud tedy zadavatel tento požadavek nevyjevil zákonným postupem, a existoval zde rozpor mezi požadavkem stanoveným v oznámení a požadavkem obsaženým v zadávací dokumentaci, nemůže být nesplnění tohoto požadavku důvodem pro vyloučení dodavatele.
V daném případě, kdy je mezi oznámením o zakázce a zadávací dokumentací jednoznačný rozpor v počtu referenčních zakázek, jejichž splnění má dodavatel osvědčit, je třeba vycházet z té části zadávacích podmínek, která je pro dodavatele příznivější. Je to totiž zadavatel, kdo zadávací podmínky zpracovává a k jehož tíži je třeba veškeré nejasnosti, v zadávacích podmínkách obsažené, připsat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 64 / 2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 2/2012
Stejnopis návrhu zadavateli je doručen dodáním do datové schránky.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R116/2011/JSl a S73/2011/JHl zrušena.
Pravidla pro uskutečňování úkonů v rámci zadávacího řízení vyplývající ze ZVZ jsou tedy zvláštními kontraktačními pravidly mezi zadavatelem (zpravidla v postavení odběratele, kupujícího, objednatele) a dodavatelem – uchazečem (zpravidla v postavení dodavatele, prodávajícího, zhotovitele). Přestože zadavatel může být v jiných případech orgánem veřejné moci, kdy v rámci své působnosti může vystupovat z pozice vrchnostenské, v rámci zadávacího řízení se v takové pozici nenachází.
Na tom, že v posuzované věci zadavatel vystupoval jako subjekt soukromého práva, nic nemění ani fakt, že někteří (nikoli všichni) zadavatelé „jinak“ (v rámci své působnosti uvnitř veřejné správy) mohou být v postavení vrchnostenském. Nic na tom nemění ani fakt, že plnění, které bylo poptáváno, mělo být hrazeno z veřejných prostředků.
Doručoval-li tedy žalobce návrh podle § 114 odst. 4 ZVZ zadavateli, pak se jednalo o úkon v rámci kontraktační fáze smlouvy na veřejnou zakázku, který směřoval k zákonem předvídané obraně žalobce proti předchozímu postupu druhé kontraktační strany – nebýt tohoto kroku, další kontraktace by se žalobce definitivně nemohl účastnit (neboť byl vyloučen a u zadavatele neobstály ani jeho předchozí námitky).
Z pohledu posouzení otázky doručení je podstatné, že přestože se jednalo o doručování stejnopisu návrhu, který byl souběžně doručován žalovanému jako orgánu veřejné moci (kde se použijí pravidla pro doručování orgánu veřejné moci, neboť návrh určený žalovanému zahajoval správní řízení a žalovaný tu k žalobci jako orgán veřejné moci nepochybně vystupoval), nebyl stejnopis návrhu doručován zadavateli jako „návrh doručovaný orgánu veřejné moci“, a tedy pravidla pro doručování orgánu veřejné moci se na tento případ nemohla vztahovat.
Při doručování datovou schránkou mezi soukromými osobami ve vztahu dodavatel (uchazeč) – zadavatel není doručeno až okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, podle § 17 odst. 3 ElZ. Zároveň je pro takové doručení vyloučena veřejnoprávní fikce podle § 17 odst. 4 ElZ. Ani jedno z těchto ustanovení není aplikovatelné.
Lze tedy uzavřít, že § 17 odst. 3 ElZ, o který opřel své rozhodnutí žalovaný, se na věc nepoužije. Jednak proto, že jde o pravidlo pro doručování písemností orgánem veřejné moci adresátovi, tu však bylo posuzováno doručení podání dodavatele (uchazeče), který orgánem veřejné moci není. Dále proto, že bylo doručováno podání v soukromoprávním vztahu, na jehož doručení prostřednictvím datové schránky se použije § 18a ElZ, který použití § 17 odst. 3 ElZ vylučuje.
Jestliže žalobce využil možnost doručení podání zadavateli prostřednictvím datové schránky, pak se na toto doručování mohou použít jedině pravidla vyplývající
z § 18a ElZ, konkrétně z jeho odstavce 2.
Podle tohoto ustanovení, je-li zároveň vyloučena aplikace § 17 odst. 3 ElZ, je doručeno teprve okamžikem, kdy převzetí podání (dokumentu) potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky. K interpretaci tohoto ustanovení však nelze přistoupit za použití ryze jazykového výkladu. Je třeba totiž vyjít z toho, že ElZ, ačkoli tomu tak v době jeho přijetí nebylo, se účinností novely provedené zákonem č. 190/2009 Sb. stal částečně i předpisem soukromoprávním, a to právě v rozsahu právní úpravy doručování prostřednictvím datových schránek mezi soukromými osobami, za něž pro účely posuzování vzájemných úkonů v rámci zadávacího řízení je třeba zadavatele i dodavatele (uchazeče) považovat – na základě toho lze prostřednictvím datových schránek doručovat jakékoli jejich vzájemné podání s týmiž účinky, jako by bylo doručeno jiným ze způsobů předvídaných v § 148 odst. 2 ZVZ. Podávání stejnopisu návrhu na zahájení řízení, který je třeba zadavateli doručit ve lhůtě podle
§ 114 odst. 4 ZVZ, je jedním z řady možných úkonů dodavatelů (uchazečů), které vůči zadavateli mohou v zadávacím řízení uskutečňovat – např. podání žádosti o dodatečné informace podle § 49 ZVZ, podání nabídky podle § 69 ZVZ, podání námitek podle
§ 110 ZVZ. Všechny tyto úkony jsou úkony v rámci vztahu zadavatel – dodavatel (uchazeč) uvnitř postupu směřujícího k uzavření smlouvy na plnění, které je veřejnou zakázkou, je zapotřebí je uskutečňovat v relativně krátkých lhůtách a jejich zmeškání má pro dodavatele (uchazeče) fatálně negativní důsledky.
Je-li jakýkoli úkon dodavatele (uchazeče) uskutečněný v průběhu zadávacího řízení určený zadavateli soukromoprávním úkonem, uplatní se zásada, že doručuje-li se mezi nepřítomnými účastníky, působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od okamžiku, kdy mu „dojde“ (§ 45 odst. 1 občanského zákoníku). Pojem „dojití“ však není v soukromém právu vykládán striktně ve smyslu „doručení“, jak jej lze dovozovat z procesních předpisů veřejného práva, tj. že by jej adresát musel fyzicky převzít.
Výklad § 45 odst. 1 občanského zákoníku je i z pohledu Nejvyššího soudu konstantní a nevyžaduje skutečné „dojití“ podání obsahujícího úkon do rukou adresáta, ale postačí jeho „dojití“ do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát nabyl objektivní možnost se se zásilkou seznámit.
Poukázat tu lze na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2622/2006 ze dne 30.6.2008, kde soud uvedl, že slovní spojení „dostane se do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů, nýbrž že jejím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápou nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popř. i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 28 Cdo 72/2004 a 26 Cdo 864/2004. Podle zdejšího soudu ve vztahu k posuzované věci není rozhodné, že takto Nejvyšší soud judikoval před účinností § 18a ElZ.
Z pohledu aplikace soukromoprávních pravidel pro doručování je tedy podstatné, že k doručení podání mezi stranami v soukromoprávním styku dojde tehdy, doručí-li odesílatel zásilku do sféry dispozice adresáta, aniž by se s ní musel adresát seznámit, natož doručení potvrzovat. Sférou dispozice adresáta je mj. jeho poštovní schránka nebo i vzdálenější úložní pošta v místě jeho bydliště, zdržuje-li se tam. Chrání se tím reálná možnost odesílatele učinit takové hmotněprávní úkony, které jsou závislé na doručení adresátovi. Chrání se tím i adresát, který musí mít objektivní možnost se se zásilkou seznámit.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 65 / 2011
Zákaz plnění smlouvy a otázka, zda z technických důvodů mohl zakázku skutečně splnit pouze dodavatel vybraný v JŘbU.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R97,98/2011/ASc zrušeno.
V dalším řízení před žalovaným bude zapotřebí nejprve najisto postavit otázku, zda z technických důvodů mohl zakázku skutečně splnit pouze ten dodavatel, s nímž žalobce v jednacím řízení bez uveřejnění jednal a s nímž uzavřel smlouvu, anebo i jiní dodavatelé, jak je shora uvedeno, a teprve následně věc právně vyhodnotit. Řádný podklad pro vyřešení této otázky musí být součástí správního spisu a žalobce coby účastník řízení s ním musí být seznámen a musí mu být dán prostor k tomu, aby se k takovému podkladu mohl vyjádřit.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 66 / 2011
Výše uložené pokuty musí být přezkoumatelná.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R31,176/2011/JSl zrušeno.
Zdejší soud považuje úvahy žalovaného ohledně výše uložené pokuty za nepřezkoumatelné. Za této situace tedy zdejší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro vady řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 67 / 2011
Probíhá kasační stížnost 2 Afs 23/2013.
Odůvodnění rozhodnutí o vyloučení nelze provést odkazem na odborné posouzení.
Odborné posouzení jako podklad k žádosti o zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R26/2011/ASc zrušeno.
Soud má naopak za to, že požaduje-li ZVZ v § 76 odst. 6, aby zadavatel vyloučil z účasti v zadávacím řízení uchazeče, jehož nabídka byla při posouzení nabídek hodnotící komisí vyřazena a aby toto vyloučení včetně jeho důvodů uchazeči zadavatel písemně oznámil, je třeba, aby to byl zadavatel, kdo o vyloučení uchazeče rozhodne a kdo důvody vyloučení uchazeči sdělí. Není tedy přípustné, aby se zadavatel v oznámení o vyloučení uchazeče (příp. v rozhodnutí o jeho vyloučení) omezil toliko na sdělení, že uchazeče vylučuje a že důvody jeho vyloučení jsou obsaženy v přiloženém odborném vyjádření.
Soud nezpochybňuje možnost zadavatele, případně hodnotící komise využít při posuzování otázky mimořádně nízké nabídkové ceny odborného posouzení. Naopak takový postup považuje soud za vhodný a mnohdy i nezbytný.Takové odborné posouzení však může být toliko podkladem, resp. jedním z podkladů, z nichž má hodnotící komise při posuzování cenové nabídky vycházet. Odborné posouzení tak nemůže nahrazovat úvahy hodnotící komise. Posouzení toho, zda nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu, resp. zda případné zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny je opodstatněné či nikoliv, je plně v kompetenci hodnotící komise. Dospěje-li hodnotící komise k závěru o vyřazení nabídky, je třeba takové rozhodnutí zapsat a zdůvodnit do protokolu o jednání podle § 75 odst. 5 ZVZ a do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 ZVZ.
Jistě lze souhlasit s tím, že v řadě případů sehodnotící komise, resp. zadavatel se závěry odborného posudku plně ztotožní, nicméně v určitých případech se ztotožní toliko s některými závěry jiné naopak nepřijme. Mj. i z toho důvodu je třeba, aby to byla hodnotící komise, kdo o vyřazení nabídky rozhodne a kdo svoje rozhodnutí odůvodní, a posléze zadavatel, kdo toto odůvodnění převezme do svého rozhodnutí o vyloučení uchazeče a důvody vyloučení uchazeči sdělí. Odborný posudek zde může sloužit toliko jako podklad rozhodnutí a jsou-li hodnotící komisí a následně zadavatelem závěry odborníka přejímány, je nezbytné, aby byly řádně zapracovány do odůvodnění rozhodnutí o vyřazení nabídky (v protokolu o jednání podle § 75 odst. 5 ZVZ a ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek podle § 80 ZVZ) a rozhodnutí o vyloučení zadavatele, event. do oznámení o tomto rozhodnutí, je-li uchazeči zasíláno oznámení.
Právě takový postup je v souladu se zásadou transparentnosti zakotvenou v § 6 ZVZ, neboť zaručuje, aby hodnotící komise, resp. zadavatel formuloval důvody, pro které byla uchazečova nabídka vyřazena a uchazeč vyloučen. Tyto důvody musí být přitom formulovány jednoznačně a srozumitelně, aby se vyloučený uchazeč s nimi mohl seznámit a případně se proti svému vyloučení bránit zahájením přezkumného řízení u žalovaného.
Soud pouze dodává, že v dané situaci, kdy si zadavatel nechal zpracovat odborné posouzení ve vztahu k žalobcově cenové nabídce, bylo více než na místě, aby žalobce s tímto odborným posouzením seznámil a vyžádal si vysvětlení nabízených cen ve vztahu k tomuto odbornému posouzení. Zpochybňuje-li odborné posouzení reálnost žalobcem nabízených cen, je třeba, aby žalobce měl možnost se k tomuto zpochybnění vyjádřit a právě v kontextu tohoto odborného posouzení svoji cenovou nabídku odůvodnit. Podle názoru soudu se tedy zpochybnění nabízené ceny odborným posouzením mělo stát základem výzvy k vysvětlení mimořádně nízké nabídkové ceny. V daném případě není ostatně zcela patrno, na základě čeho byla prvotní výzva k vysvětlení mimořádně nízké nabídkové ceny formulována.Teprve poté, co by žalobce nabízené ceny neodůvodnil, bylo namístě jeho nabídku vyřadit a žalobce vyloučit. Je však třeba, aby důvody žalobcova vyloučení formuloval a žalobci sděloval zadavatel, a současně se jednalo o důvody jednoznačné a srozumitelné. Právě tak totiž může být naplněna zásada transparentnosti zakotvená v § 6 ZVZ a požadavek obsažený v § 76 odst. 6 ZVZ. Tak tomu v daném případě nebylo.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 68 / 2011
Dělení veřejné zakázky
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R53/2011/ASc potvrzeno.
Pro posouzení otázky, zda se jedná o jednu veřejnou zakázku nebo čtyři veřejné zakázky, je rozhodující posouzení celkového charakteru předmětu plnění v rámci těchto smluv.
Postup při určení toho, co je v konkrétním případě jedinou veřejnou zakázkou a jaká plnění již představují více samostatných veřejných zakázek, musí zohledňovat účel a smysl právní úpravy, nesmí atakovat zásady, na nichž je ZVZ vystavěn, a nesmí být nástrojem k obcházení ZVZ. Za situace, kdy ZVZ jasný návod neposkytuje, je věcí především rozhodovací praxe, aby základní pravidla takového určování nastavila.
Při tomto určování je zapotřebí vycházet z obecného pravidla, racionálně a logicky zdůvodnitelného, podle něhož jde-li o plnění, jež má být ve prospěch zadavatele podle předmětu veřejné zakázky uskutečňováno, svým charakterem totožné či obdobné, pak jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, a tedy jde o plnění, které je jedinou veřejnou zakázkou. Pravidlo totožnosti či obdobnosti plnění založené na posouzení toho, zda jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, vyplývalo z § 67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „první ZVZ“), který hovořil o peněžitém závazku, který zadavateli ze zadání veřejné zakázky spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu vznikl. Následné právní úpravy zadávání veřejných otázek již tuto otázku výslovně neřeší, avšak nelze ze žádného ustanovení pozdějších právních úprav zadávání veřejných zakázek dovozovat, že by za veřejnou zakázku mělo být považováno co do charakteru jiné plnění, než které za ně bylo považováno prvním ZVZ, tedy že by se mělo ohledně této otázky aplikovat jiné pravidlo, než které bylo podáváno z prvního ZVZ.
O jedinou veřejnou zakázku podle (současného) ZVZ se tedy jedná tehdy, pokud plnění, jež v ní byla zahrnuta, jsou plněními svým charakterem vzájemně neodlišujícími se – stejného nebo srovnatelného druhu, tedy co do jejich skutečného obsahu totožnými, obdobnými.
Tu lze využít prejudikatury Nejvyššího správního soudu, který ve věci sp. zn. 2 Afs 198/2006 (právě ve vztahu k § 67 odst. 1 prvního ZVZ) rozhodl, že zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu, je nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, týkají-li se tato zadání „…plnění spolu úzce souvisejících zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických…“ (www.nssoud.cz).
Z téhož pojetí pak vyšel Nejvyšší správní soud i ve svém pozdějším rozsudku ve věci sp. zn. 2 Afs 55/2010 (www.nssoud.cz), tu již k právě účinnému ZVZ. V tomto svém rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na svůj předchozí rozsudek, právě shora uvedený, a zobecnil, že pro určení, zda konkrétní plnění ve prospěch zadavatele je jedinou veřejnou zakázkou nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, je rozhodující věcný charakter takového plnění; poptává-li zadavatel plnění svým charakterem totožné či obdobné (např. plnění stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavatele v témže časovém období a za týchž podmínek co do charakteru plnění), pak takové plnění musí zadávat jako jedinou veřejnou zakázku podle ZVZ, není však v případě zadávání takové jediné veřejné zakázky vyloučeno připustit podávání nabídek jen na její jednotlivé části.
K závěru věcně shodnému pak nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Afs 71/2011 (www.nssoud.cz).
Přehlédnout nelze ani návod, který k řešení uvedené otázky podal (dnešní) Soudní dvůr Evropské unie ve věci sp. zn. C-16/98 (Komise proti Francii), kde akcentoval hledisko ekonomické a technické funkce výsledku zadavatelem poptávaných činností.
Hlediska, která vzal žalovaný za základ své úvahy, prostřednictvím kterého na všechna tři plnění nahlížel (od bodu 24. prvostupňového rozhodnutí), podle zdejšího soudu respektují shora uvedená judikatorní východiska, navíc je jejich použití ve věci právě posuzované logicky odůvodnitelné; jde totiž o hlediska, jimiž skutečně lze totožnost všech tří plnění objektivně poměřovat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 70 / 2011
Dodatečnými informacemi nelze měnit zadávací dokumentaci.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R80/2011/JSl potvrzeno.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.5.2008 ve věci sp. zn. 5 Afs 131/2007 vycházel z toho, že změna zadávací dokumentace není zákonem o veřejných zakázkách expressis verbis upravena; tento závěr sice vyslovil ve vztahu k zákonu č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, totéž se však uplatní k současnému ZVZ (před novelou provedenou zákonem č. 55/2012 Sb., která do ZVZ vložila obecné pravidlo o úpravě zadávacích podmínek, a tedy i zadávací dokumentace jako jejich součásti, „za běhu“, které je nyní obsaženo v § 40 odst. 3 ZVZ). Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že dodatečnými informacemi (tedy nyní postupem podle § 49 ZVZ) nemůže být zadávací dokumentace měněna, ale mohou být toliko vysvětlovány nejasnosti, které by z jejího obsahu mohly vyplývat, či upřesňovány údaje v zadávací dokumentaci obsažené, které pro svoji nekonkrétnost brání řádnému zpracování nabídky. Ustanovení o poskytování dodatečných informací tedy dopadá na situace (jež by se měly v praxi vyskytovat výjimečně), kdy přes sebevětší pečlivost věnovanou přípravě a zhotovení zadávací dokumentace se stane, že některé informace v ní obsažené působí nejasně či nedostatečně konkrétně. Podle Nejvyššího správního soudu tedy, jak výslovně v uvedeném rozsudku vyložil, není přípustné, aby zadavatel prostřednictvím poskytnutí dodatečných informací v průběhu zadávacího řízení měnil konkrétní předmět veřejné zakázky nebo byť jen částečně modifikoval zadávací dokumentaci.
S právě uvedeným hodnocením se zdejší soud ztotožňuje. Skutečně nelze přisvědčit žalobci v té jeho argumentaci, podle níž se nejednalo o objasnění a nápravu chyby v textaci příloh zadávacího dokumentu, ale o změnu zadávacích podmínek, a to rozšířením předmětu plnění veřejné zakázky o jednu doplňkovou službu.
Z právě uvedeného zdejší soud dovozuje, že poskytnutím dodatečných informací nebyla zadávací dokumentace fakticky měněna. Na postupu zadavatele zdejší soud neshledává ani nic netransparentního či diskriminujícího, a tedy rozpor postupu zadavatele se zásadami obsaženými v § 6 ZVZ rovněž nedovozuje. Dovodit porušení některé ze zásad podle § 6 ZVZ by s ohledem na shora rekapitulovaný stav bylo podle zdejšího soudu pouze mechanickou, a tudíž zjevně nesprávnou aplikací ZVZ, která by byla ve skutečnosti založena na výkladu, že v průběhu zadávacího řízení nemůže zadavatel odstranit žádný rozpor v rámci zadávacích podmínek; takový výklad zdejší soud nesdílí.
Argumentace žalobce tím, že by muselo být zadávací řízení zrušeno, pokud by ještě před obdržení dodatečných informací podal svoji nabídku, není v projednávané věci relevantním, jakkoli s ní zdejší soud souhlasí. Pokud by skutečně žalobce podal nabídku předtím, než mu byly dodatečné informace doručeny, a pokud by zbylý zájemce podal nabídku až poté, přitom by dodatečné informace respektoval, patrně by byly podány vzájemně neporovnatelné nabídky z viny zadavatele. Ve věci právě posuzované byly ovšem nabídky podány až poté, co byly doručeny dodatečné informace, a tedy není, jak právě popsanou spekulaci žalobce zohledňovat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 73 / 2011
Provize vyplácená makléři pojišťovnami mimo předpokládanou hodnotu VZ.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R149/2011/JSI potvrzeno.
Přestože tedy zdejší soud souhlasí se žalobcem v tom, že z formulace ceny obsažené v písemnosti označené jako „Request for Proposal“ nelze jednoznačně dovodit, že dodavatel nesmí přijímat v souvislosti se zakázkou další platby od pojišťoven, nic to nemění na tom, že zadavatel z tohoto pravidla při stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky vycházet mohl, přitom z textu uzavřené smlouvy je zřejmé, že toto pravidlo nakonec bylo mezi smluvními stranami (zadavatelem a dodavatelem) nepochybně ujednáno. Ve smlouvě uzavřené mezi zadavatelem a dodavatelem na plnění zakázky je totiž dodavateli výslovně zakázána jakákoli další odměna od třetích osob v souvislosti s plněním zakázky podle smlouvy.
Z uvedeného plyne, že oproti plnění dodavatele je v rámci veřejné zakázky poskytováno protiplnění toliko zadavatelem, z něhož zadavatel při stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky vycházel. Pak tedy předpokládanou hodnotu veřejné zakázky tvoří skutečně pouze částky placené zadavatelem a nikoli další platby od pojišťoven či zajišťoven podle § 8 odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, jak namítá žalobce.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud mj. na základě smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem shledal, že nebylo důvodu do předpokládané hodnoty veřejné zakázky zahrnovat i platby od samotných pojišťoven či zajišťoven, jsou-li takové platby smlouvou vyloučeny a nelze-li je tedy nad rámec plnění od samotného zadavatele vůbec realizovat. Pak tedy žalovaný nepochybil ani v závěru, že výše předpokládané hodnoty veřejné zakázky byla skutečně pod limitem stanoveným nařízením vlády č. 77/2008 Sb., a tedy zadavatel (coby zadavatel sektorový) nemusel podle ZVZ postupovat.
Byť jsou pro stanovení výše předpokládané hodnoty zakázky rozhodné skutečnosti zjištěné zadavatelem ke dni odeslání oznámení či výzvy o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění, resp. ke dni zahájení kontraktační procedury mimo režim ZVZ, dospěje-li zadavatel k závěru, že s ohledem na stanovenou výši předpokládané hodnoty veřejné zakázky není třeba podle ZVZ postupovat, správnost stanovení předpokládané hodnoty lze ověřovat i na základě dokladů, které byly vytvořeny později.
Soud navíc souhlasí s argumentací druhé osoby na řízení zúčastněné, že specifičnost předmětné zakázky v daném případě, kdy dodavatel není v obvyklém postavení pojišťovacího makléře, nýbrž je osobou, která má být po dobu výběru pojišťovny osobou výlučně na straně zadavatele (jak plyne z dokumentu „Request for Proposal“ bodu B „Scope and Structure of the Mandate“ a konkretizovaného dále v dokumentu „Annex 1 – Scope of Services“) vysoce pravděpodobně vylučuje obvyklou výši provize pojišťovacího makléře, kterou žalobce zmiňuje v žalobě. Vyloučení plateb ve formě provizí je z pohledu korektnosti postupu zadavatele ostatně jedinou formou, jak zabránit, aby dodavatel ze smlouvy uzavřené v právě posuzované věci vyvíjel činnost zároveň pro zadavatele i pro pojišťovny ucházející se o samotné pojištění stavby elektrárny
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 74 / 2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 59/2013
Neurčitost výroku. Nedostatečná specifikace správních deliktů.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R87/2011ASc/JSI zrušeno.
Žalovaný podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, neboť neuvedl do výroku I. prvostupňového rozhodnutí takové skutečnosti, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutků. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V novém řízení ať žalovaný specifikuje správní delikty ve výroku I. tak, aby byla vyloučena jejich zaměnitelnost, jasně uvede, o kolik správních deliktů jde, a na to naváže přezkoumatelnou úvahou ohledně stanovené výše pokuty.
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 75 / 2011
Potvrzující rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 4/2013
Definice veřejné zakázky a možnost „záporných“ nabídek.
Rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R105/2011/ASc potvrzeno.
Přestože konstrukce nabídkové ceny, která umožnila podávat „záporné“ nabídky, je neobvyklá, tato konstrukce neporušuje žádné konkrétní ustanovení ZVZ ani neatakuje žádnou ze zásad vyjádřených v § 6 ZVZ. Tato konstrukce je odvislá od zadavatelem zvoleného „započítání“ ceny dříví do ceny služeb, které jsou primárním předmětem plnění veřejné zakázky. Měla-li se v této ceně projevit indexace cen dříví, jednalo se o pravidlo předem jasně stanovené a zadavatelem při hodnocení nabídek též dodržené; ani to není porušením žádného konkrétního pravidla vyplývajícího ze ZVZ ani žádné ze zásad, které jsou v § 6 ZVZ vyjádřeny.